.první! aneb 2018

Hrad Cimburk v předvečer Silvestra 2017

Milý deníčku,

je složitý tě otvírat a pokoušet se navazovat na přetrhaný nitě, protože jsme zvyklí se přehnaně omlouvat - za odmlku, za neaktivitu, za to, že jsme potřebovali bejt zalezlí. Stalo se asi milión věcí, to bys nevěřil. Každopádně je tady novej rok, plnoletej. Asi bychom se mohli konečně začít chovat zodpovědněji k sobě i ke světu. A zrovna včera se mi neplánovaně všechno sepnulo. Taková náhodička, zrovna prvního ledna. Trochu jsem před silvestrem upadla na kokos (čti: na cement; ha ha, hm) a přesypaly se mi myšlenky. Čtu si takhle knihu a najednou tohle.

Víš, jaký jsou tvoje priority?
Čemu věnuješ pozornost?
Jaký máš přání? Proč by se mělo zdát nesplnitelný?
Není pod tím ještě další vrstva s reálným důvodem?

Rezonuje ti to spolu nebo je to prostě jen zmatenej bordel?
A kdo ti ho uklidí, aha?
V téhle hlavě budeš vždycky jenom se sebou.
Seš k ní tudíž upřímnej.
Že?

..

Po šesti letech jsem změnila práci, rozešla se a přestěhovala do jiné části Brna. Musela jsem si půjčit peníze, abych mohla zaplatit nájem. A to se bytostně stydím, když si mám říct o pomoc. Nějak se stalo, že nemám vůbec nic. Den před vánočními svátky jsem se musela rozhodnout, že uspím svou milovanou potkaní princeznu Zubi. Protože pomalé udušení nádorem tlačícím na plíce není možnost hodná mé pozornosti. A tak se takhle kolíbáme po chodbách veterinární fakulty, zatímco zbytek světa zdobí stromeček a brečíme si na rameno. Dokud mi tam neusne. Malý tlapičky a zvědavej nos a ten malej jazejček. Nikdo jinej tohle nevyřeší a nepocítí, jenom ty. A to ti přitom tak sakramentsky nepřísluší rozhodovat o tom, kdo má žít.

Někdy jsem z toho všeho pekelně nasranej. Nerozumím jim a je marný čekat, že by někdo přece rozuměl mně. Vyšplhám nahoru na nějakou zeď a zírám do lesa, zatímco všude kolem burácí vichry, převracejí starý pořádky a já se směju sama sobě, že jsem čemukoli důvěřovala a řvu.

Vždyť já vás mám rád. Proč myslíte, že na vás řvu?

Ne, že by se cokoli dělo jen proto, že někde někdo řve, just fyi.

A potom, potom je všecko hotový a všechny oslavy a dárky a zvratky a spálenina a ostudy a kocoviny vyvanou a zůstane jenom ten lógr, spodek, báze, podstata: bláto na zápraží a psí chrápání a tikání budíku a kapky deště na střeše a praskání v kamnech. A teď: co je doopravdy důležité? Jsem jak malý zauzlovaný tamto v okamžiku potom, co se doplakalo a znovu se nadechuje, jakože novej pokus, novej nádech, novej den. Banální a fatální jsou vlastně jenom dvě různý strany toaletního papíru. Strašně, strašně unavený a fyzicky vyčerpaný a psychicky zauzlovaný kousky dojdou následně ke konsensu díky ozdravnému hlubokému spánku. Najednou víš, proč seš a jak máš dál fungovat. Prostě jen stačí vůle, snaha být lepší. Lepší než včera. Odrazit se ode dna. Protože můžu. Nejsem totiž na frontě a mám co žrát.

Za celou tuhle anabázi a její přesypání do srozumitelně-kreativního plánu právě v momentě, kdy jsem to nejvíc potřebovala, děkuju především Lilly Singh, autorce skvělé knihy How to be a Bawse. Bawse je jako boss, ale ještě o level lepší. tahle kniha neobsahuje žádný zaručeně šťastný tipy na happy lajf forevr, je to prostě hromada tipů, jak se nevzdat a hlavně neposrat od někoho, kdo prošel peklem a dobře ví, že zkratky ze dna neexistujou, jenom schody, co je nutný vyšlapat. je otázka, čím chceš být. má se prý mířit vysoko, říkali.

takže.

místo předsevzetí bude manifest, protože to myslím doopravdy:


Žádný sračky.

Snaž se být každej den lepší, než včera.

Teprve, když seš absolutně upřímná k sobě, můžeš to zkusit i venku.

Vždycky je možný se zvednout a jít obejmout někoho, koho máš rád, namísto toho, abys upad hlavou na cement.

Tvoje štěstí je mnohem silnější než strach.

Nechceš umřít. Seš tady z nějakého důvodu.

Věci, co miluješ, nejsou nesmysly. Jsou to hodnoty.

Život se ti nemusí "stát". Můžeš ho vést. Rozhodnutími, ne overthinkem nad nesmyslama.

Nestěžuj si a nekňuč.

Buď trpělivá k sobě i k ostatním.

Vybuduješ si postupně ochrannej štít, aby sis nebrala všechny ty sračky k srdci. Kontroluj své reakce na okolní prostředí.

Dobře a špatně neexistuje - lidi jsou jen JINÍ a mají odlišný priority. Věnuj pozornost těm, kteří si ji zaslouží.

V těch nejtěžších situacích dokážeš vytvořit něco nádherného.

Pamatuj si, čeho všeho jsi už dokázala dosáhnout.

Budeš tady další rok. Nevzdáš se. Budou obrázky, bude kalendář, bude výstava.

...

A na závěr dva cintáty:

Slušný člověk pije až po setmění. (Edith z Haló haló)

Fear is only in our minds. (Evanescence)


...

Ráda bych poděkovala následujícím lidem, jejichž myšlenky a nápady zažehly řadu jisker ve tmě mé hlavy: Lilly Singh (autorka knihy How to be a Bawse), Emma Blackery (autorka knihy Feel Good 101), moje rodina (mamka, taťka, ségra, brácha, kocúr a přidružená svoloč = mám vás rád), Vlče de Névoa, KiKü & Amálka, Sysliatko, Kaveška a Tatianka, Kalmiel, Ken G Ži, Mum alAthin, Dejv a Kiki Krämerovi ze sdružení Polypeje, paní doktorka z pohotovosti malých hlodavců na Veterinární fakultě VFU Brno a další. A v neposlední řadě Ramboslav Okybača I. Cimburský, kterýžto, ač někdy pod tlakem stresu vše nenávidí, přemýšlí způsobem, který mám opravdu rád. Děkuji.




Ozvěna: Nádraží

Komentáře

Depresivní (rozchod a stěhování k šílenství bohatě stačí, nemluvě o ztrátě milovaného blízkého tvorečka), ale plné naděje. Což je něco, čeho jsem se dávno vzdala, stejně jako lidské přítomnosti. Možná i proto mě ohromil výčet inspirujících osob, který je - řekla bych - úctyhodný a je z něj cítit hodně vděku, lásky. Snad je to vzájemné, což mám pocit je jev stále vzácnější.
Každopádně.... nový byt je šance pro nový začátek, nový přítel se vždycky někde rýsuje a tvoreček zůstane navěky ve vzpomínkách. S dalšími věcmi je to podobné. Je potřeba se odrazit ode dna, abychom začali pozvolna stoupat.

"Věci, co miluješ, nejsou nesmysly. Jsou to hodnoty." Díky, tohle moudro jsem potřebovala někde od někoho přečíst :). Zdá se, že to z internetového světa nějak vyprchalo. No nic, napsala bych toho asi víc, ale ještě by si toho někdo mohl všimnout :D. Držím ti palce, ať se ti podaří zatnout drápky a směle vyrazit správným směrem. A ostatním myšičkám hodně zdraví a chuti zlobit... erm do života.

Proc ne? Je to vic, nez obvykle dostavam. A jak si tu s Vildou lizem rany, dava to asi i smysl.

…je jedna z nejhezčích písniček!

Přidat komentář