.fotky: jaro ztracené v lese

jaro na vrchovině

Bydlím a žiju v prostředí, které generuje skoro neustálý hluk. Člověku to většinou nepřijde. Hučení strojů, kvrkání počítačů, rourácení v trubkách, davy lidí neustále opakujících slovo "rebarbora", telefony. Pak přijde den ticha, v jehož kontextu jsou předchozí vjemy až nesnesitelné. Naštěstí existují i jiné, potěšující vjemy. Ptačí zpěv, jeden hned po ránu a jiný k večeru, když krajina usíná. Ptačí zpěv při nošení dřeva na oheň a další při mazání chleba. Žabičky. Vítr v korunách stromů a kapky deště na schodech. Zvuky, které dělají rozjařené potkaní holky při komunikaci. Štěkot psů a smích dětí v ozvěně z vedlejšího údolí. Žbluňkání, které uslyšíte, když dost dlouho sedíte u rybníka. Sovy, káňata, srnci a lišky, co dávají dobrou noc. Šumění nočního lesa na jedné straně a po chvíli stejná odpověď toho naproti.

2016 03 19 - 23 předjaro na lomu [49 fotek]

Kraj voní hlínou a něčím novým, napínavým. Sněženky jsou rozsypané plnými hrstmi po lese. Rostou všude a za soumraku světélkují jako hejna přízračných světlušek. Lesní cestičky náhle připomínají stezku do země víl, orámovanou girlandami fantaskně tvarovaných větví od Burtona. Za každým pařezem může být poklad. Nebo propadliště. Nebo chuchvalec podléšek, bezohledně se deroucí z vrstvy mrtvého listí, aby rozvinul své napůl dokončené okvětí a zamodral se naplno.

Dřevo. I kusy dřeva připravené u kamen mají svůj půvab. Hladím je, hledám zvláštní tvary, čáry a cesty, které by se chtěly nechat namalovat. Některé kusy dřeva jsou tvrdohlavé jako pařez, jiné by se ochotně nechaly rozkrájet na třísky. S těmi se moc hezky podpaluje v kamnech. Existují desítky různých rozkošných druhů praskání, syčení a hučení ohně. Prohřívá dutiny od nosu až po zmrzlé prsty a srdce. Ve žhavých uhlících se objevují celá města, tváře, zvířata a symboly. Na tom všem si ohřejeme čaj.

Při odchodu na mě prší a sněží. No jo, 540 metrů nad mořem. Když přecházím most a upřu oči do tmy lesa po levici, spatřím teplý oranžový obdélníček rozzářeného okna. Volá na mě, doma je tady, pojď sem. Nejde to, povinnosti volají zpátky do města. Ale brzo se vrátím.

Znepokojuje mě, jak moc se ve své definici štěstí rozcházím se současnou civilizací.

(poznámky z cesty tam a zase zpátky, 23.3.2016)



Komentáře

nádherně napsáno a obrázky jsou dechberoucí

kouzlí ze všech sil, tohle období miluju, vidím, že nejen já. Nádhera fotek i slov. Není co dodat...

Přidat komentář