.hrad Cimburk u Koryčan: jeden den nestačí

Okna hradu Cimburka

V zimě jsem si nostalgicky předsevzala, že se chci letos znovu podívat na hrad Cimburk u Koryčan, který jsme před nějakými asi devíti nebo deseti lety navštěvovali (nejen) v rámci LARPu Fraška a Pustina. Je to samozřejmě už šíleně dávno. Netušila jsem, kdo hrad v současné době spravuje, nečekala jsem žádné uvítací fanfáry, vlastně jsem spíš počítala s tím, že to asi už nebude ono a nebudu se tam už nikdy vracet, ale i tak jsem chtěla to místo ještě jednou vidět. Ano, modří už vědí. Hrad smrad je pořád sakramentsky krásný, po všech těch letech má stále silné kouzlo a i když jsem měla původně v plánu na něm zůstat jen pár hodin, nakonec jsem tam strávila tři dny.

• Květen 2016: 2016 05 07 - 09 Cimburk u Koryčan [90 nových fotek]

Kdy jste se naposledy dívali na vzdálené, huňaté zelené kopce a měli pocit, že jste zase doma? Už vás někdy někdo utulil k smrti? A víte, co je to "okybača"? Na všechny tyhle otázky je možné si odpovědět na hradě či v podhradí. Na Cimburku se bude v průběhu léta 2016 konat řada zajímavých kulturních akcí, nejblíže je Setkání malých pivovarů v sobotu 11. června - doufám, že se tam potkáme. Hrad je v současné době ve správě občanského sdružení Polypeje. Jedná se o nadšence a dobrovolníky z Koryčan, Brna i okolí, kteří se snaží o citlivé ošetření a částečnou rekonstrukci památky. Mnozí z nich jsou fanoušky historie či LARPu a vždycky toužili mít vlastní hrad. Člověk se jim skoro nediví. Výměnou za mobilní signál a teplou vodu dostanete mír, kvákání žab a záplavy hvězd.


Strážná věž opatřená kovaným zábradlím | Pohled přes šíjovou hradbu k paláci

Polygonální bašta chrání bývalou vstupní bránu do hradu

Schodiště z parkánu do paláce | Miniaturní habr

Sobota. Je právě 8:15 a já vyjíždím s přítelkyní Kik vlakem z Krna do Nesovic. Moje vlasy ladí s odstínem Kikiny ŘEPY, sluníčko šplhá po jasné obloze a svět je fajn. V Koryčanech jsme krátce po desáté hodině a nejprve vyrážíme prozkoumat nedaleký židovský hřbitov. Vede k němu zakroucená ulička jak z pohádky... a jmenuje se CÜHELKA. Ehm - Cihelny. Uličku lemuje rozpadající se kůlna a rozvaliny opuštěného domu. V okolních domech se ale samozřejmě stále bydlí. Schůdky stoupající do stráně ke hřbitovu střeží mechem obrůstající škodovka - embéčko. Kik si dává kefír(er) a domorodec na nás zírá. Obcházejí nás slepice. Je krásné tiché jarní ráno.


Ladím s červenou řepou | Zakroucená židovská ulička

U Cihelky. Hüééáááéééé.

Opuštěné embéčko

Okýnko u řidiče | Okýnko přes ulici

Koryčanský židovský hřbitov (v dáli Kik)

Židovský hřbitov v Koryčanech se nachází ve stráni na severovýchodním okraji města. Býval obehnán vysokou kamennou zdí, která je dnes pobořená a v některých částech dokonce chybí úplně. Na ploše hřbitova se nachází přes 200 náhrobků, nejstarší čitelný dochovaný kámen pochází z roku 1674, poslední pohřeb se zde konal v roce 1942 - tak uvádí koryčanský web. Plocha hřbitova je zarostlá kopečky trav, keři i stromy. Sobotní ráno je tu velmi klidné a mírumilovné. Na východní straně jsme našly úzkou cestičku mezi zborcenými sloupky - průchod jako do Narnie. Ocitly jsme se ve zdivočelé staré zahradě plné kvetoucích jabloní, obtížených klubky jmelí. Tráva sahala až po pás a všude to bzučelo. Tady se zastavil čas.


Na zvelebování místa se v 90. letech podíleli dobrovolníci

Nejstarší čitelný náhrobek je z r. 1674. Hřbitov je státem chráněnou památkou.

Hřbitov je obehnán pobořenou zdí, za ní se nachází stará ovocná zahrada

Amalie Kolisch | Maličký náhrobek: Johanna Kolisch zemřela v 1 roce věku (18.8.1868 - 3.8.1869).

Detail zdi na rozpadlém domečku

Močilky, do boje! (Úžasný Mauric a jeho vzdělaní hlodavci)

V koryčanském parku u továrny jsme si všimly krásné, i když neudržované budovy. Jedná se o vilu německého továrníka Michaela Thoneta, autora proslulé židle "tonetky", který do Koryčan přesídlil a v roce 1856 zde založil továrnu na výrobu ohýbaného nábytku. "Ve spojení se jménem Michaela Thoneta je v Česku známější jeho v pořadí druhá továrna na nábytek na Moravě v Bystřici pod Hostýnem (zal. 1861). Ta koryčanská byla však v Evropě první svého druhu a slavná Thonetova kavárenská židle číslo 14 se objevila (už) v roce 1859." (zdroj: http://www.truhlarskyportal.cz). Vila ovšem rozhodně není "opuštěná", jak jsem se dozvěděla od kastelána cimburského, a spíše než snažit se do ní tajně nakouknout je lepší počkat na některou z kulturních akcí, které se v areálu pořádají a pak si budovu prohlénout "oficiálně". Údajně v ní ale už není žádný nábytek ani vybavení.



Thonetova vila v Koryčanech

Opouštíme civilizaci a noříme se do lesa. Cimburk nestojí na úplně nejvyšším kopci široko daleko, ale i tak se člověk trochu zadýchá. Po cestě nás málem přejedou lesáci. "Už tam budem?!" ozývá se na cestičce dopáleně... V lese se pomalu otevírá světlina a mezi stromy nás vítá štíhlá věž. Člověk u vstupu tvrdí, že mě zná z Frašky. Náhle mám pocit, jako bych nikdy neodešla. A přitom očima pátrám po stěnách a objevuju četné změny, co tu kluci za poslední roky udělali. Spousta náletových porostů je pryč, kus zdi byl dostavěn a zarovnán, pod hradbou je zpřístupněn sklípek a na věži vyhlídka se zábradlím. Pamatuju si, jak to vypadalo v roce 2005 - ta úzká hradba spojující věž se zbytkem hradu byla porostlá trávou a uprostřed vedla jen tenká cestička. Šplhat nahoru bylo tak trochu "vo hubu", k věži se odvážili jen ti nejdrsnější. Ležela jsem v té trávě a zírala na hvězdy. Chapadla minulosti se natahují ze všech stran. Jediné, co se nezměnilo, je výhled na panoráma Chřibů.


Mocná květena a v pozadí zbytky rozpadlého mostu | Pak se les rozestoupil a objevil se hrad

Psi, sesedněte z kola!

Krásný výhled na Chřiby

Strážná věž: jeden z mnoha portrétů | Hrad se stále opravuje, lešení pokrývá vnitřek paláce

Usedneš na pařez a hrad už nedokážeš opustit! | Kik

Kuk

Severní strana hradu s baštou - pohled z nádvoří

Zakoupily jsme si pohlednice a nealkoholické pivo. Kik proto, že se brzy stane zodpovědným řidičem a musí trénovat, a já nějak ze setrvačnosti. Usedáme na nádvoří nedaleko zaparkovaného traktoru a Kik nadepisuje pohledy. Z pařezu ne/mocného stromu, který porazili kdysi dávno na jaře, když jsem tu byla naposled (snad v dubnu 2008 - archivní foto by ilicz: víla Dřevěnka!), se mezitím stalo křesílko. Nenapadlo mě, že usednutím na něj si tak zavařím. Asi zakletý křeslo nebo tak něco. Kdo si na něj sedne, už z hradu neodejde. Kik po poledni musí spěchat na autobus do Buchlovic. Zůstávám sedět pod věží, zírám do krásných vlnících se lesů a ztrácím pojem o čase. Pak docházím k závěru, že sejdu dolů, dám si s klukama u vstupu JEDNO PIVO a pokecáme.

"Okybača (ž.) - Definice: Máňa, vlastním jménem Táňa, je psí holka, co žije s kastelánem Ramboslavem na hradě. Strašně pelichá, má roztomilou mordičku a je chytrá jak vopice. Ty chlupy, co vyčešeš, umotáš do kuličky a dáš je někomu do ruky, jsou OKYBAČA."
-- Z cestovních deníků, 7.5.2016



Vstupní portál do paláce | Tohle je Máňa - zloděje prý utulí k smrti

Zazděný arkýř na jižní stěně - pozůstatek domácí kaple

Kovářská expozice | Obytná bašta a schodiště v severozápadní části hradu

Střílny nad vstupním portálem do paláce

Okna v patře paláce

Večerní slunce za věží | Erb pánů z Horky (vymřelá rodová větev Cimburků)

Lešení ve vnitřní části paláce

Zeleno v podhradí

Ohnivá zeď bašty | Večerní oheň

Omg, kalvádos, omg. Všude okybača. O několik hodin později zavíráme hrad. Jsem plná psích chlupů a někdo právě načal novou bečku. Za hradem hoří oheň. Máňa na mě pelichá a žere moje palačinky. S Kubou (Ranghorem) si pouštíme taneční vypalovačky z roku 1998 (Petal 7!) a tančíme pod stromy, ehm, klasické tance. (Urvala jsem si u toho nehet.) Na nebi se objevují hvězdy. Ramboslav se ptá, jestli nechci jít do lomu, že tam děcka maj oheň a vodní dýmku. Dva metry za branou poté, co ji strašně komplikovaně zamkneme, si rozmyslí, že vlastně nikam chodit nechce a tak se škrábeme zpět do hradeb. Sedneme si pod věž ještě s třetím člověkem, co kouří voňavý tabák z dýmky a bavíme se o hvězdách a o životě. Od rybníka se ozývá sborové kvákání hejna stáda žab. "Vodníkovo citoslovce na sedm: BREKEKE."

Neděle. Na nádvoří strašně nahlas zpívá KOZ! Jdu v 6:36 ven a užasle fotím oranžovým sluncem zalitou západní věž. Je krásné, čiré ráno, kopce jsou ozářené sluncem a všechno kolem extaticky ječí. Já si jdu ale ještě na chvilku lehnout. Definitivně vstanu až v 10, plně přesvědčena, že dneska už každopádně odjedu. Asi tak v jednu... Chci ale ještě něco na oplátku udělat, když jsem jim tu chlastala, ujídala jídlo a dokonce mě tady i uložili do postele... Dostanu pracovní úkol umejt v hospodě půllitry. Dokonce si ani nesežehnu obočí nad plynovým vařičem. Je dobré pracovat v kuchyni, je tam kafe!


Na stromě zpívá KOZ.

Oranžové ráno u věže | Ranní slunce odhaluje kousíček schodiště

Východ slunce - pohled od věže

Pohled na východ | Ranním sluncem osvětlená zeď

Chřibské panorama před šestou ranní

Pohled na šíjovou hradbu a věž z jižního svahu | Pacička otištěná navěky v betonu

Poledne v podhradí. Jdu umejt půllitry.

Neděle utíká neskutečně rychle. Kolem dvanácté hodiny říkám Kubovi čau a jdu se ještě rozloučit ke vstupu. Ouha, zrada: čeká tam na mě Máňa a natočený pivo. A uzený. Původně jsem se chtěla nechat odvézt s Kubou a Dejvem do Brna, ale nějak jsem prošvihla jejich odjezd a odfrčeli beze mě. Nakonec to dopadne tak, že točím piva pro návštěvníky a zavírám hrad. "Ehm, dej to pryč, pak ti to vysvětlím..." -- "Haha, natočilas do toho kofolu, že jo?"

Je neděle večer a já jsem stále na Cimburku. Nutno říci, že kastelán Ramboslaf fon Okybača se o mě postará, zatopí, slíbí odvoz a dokonce se podělí o svou oblíbenou čínskou polívku. Večer mám už úplně vybitý telefon, chudák se pořád snaží lovit signál, který tu neexistuje. Šplhám tedy na věž, kde je ta jedna ďubka T-mobile (s O2 to jde líp) a omlouvám se muži, že jsem stále ještě na Cimburku a do Brna pojedu až v pondělí... Kdo by pil vodu, když je až dole v barelech a pivo je hned u ruky, atd. Není tu sice elektrika, ale odpoledne se kvůli kompresoru do piva na chvíli pouštěl agregát a tudíž se stihl dobít notebook, přes který si teď dobiju i mobil. Energie vystačí i na to, abychom si pustili Interstate 60, co jsem si už asi měsíc chtěla pustit sama, a pak ještě asi půl dílu Monty Pythonů, než baterie umře. Silly walk!

Kolem půlnoci se jdu ještě naposledy projít vzhůru po šíjovce ke věži. Je nov a obloha je dokonale jasná, všude rozsypaná tuna světýlek a od rybníka se zase ozývá brekeke. Když se vrátím, hrad je ztemnělý, kamna žhnou a Máňa chrápe u krbu. Jako doma. Dobrou noc.


Zazděný arkýř bývalé hradní kaple (vnitřní stěna)

Večerní pohled z palácové brány na šíjovou hradbu | Při natírání tohohle plotu jsem tady nechala mládí! (2005 nebo 2006, snad?)

MDŽ 1978

Bývalá vstupní brána v západní části hradu

Portál při zapadajícím slunci | Ramboslav je etalonem etanolu.

Nebe nad hradem

Večerní pohled na hrad ze severní strany

Pokud jste dočetli až do konce, vězte, že všechno dobře dopadlo. Sežrala jsem uzený, takže zbyl jen špagát, dali jsme ho tedy do polívky. Podrbala jsem Máňu, abych nejela do práce bez chlupů, po snídani jsme vyhrabali auto z listí a vydali se na bus 9:20 z Koryčan do Nesovic. Stihla jsem si ještě koupit známky na pohlednice, pak už to jelo. Už se těším, až se vrátím zpátky.

"Existuje kniha, která to opravdu reálně popisuje tak, jak to je. Je to Poslední aristokratka od Bočka."
- citát z nedělního večera


Přidat komentář