.krysy identity

Chřiby

Onehdy mi bylo třicet.

Co jste si představovali, že budete umět, až vám bude třicet? Čeho podle svého názoru chcete dosáhnout, až vám bude třicet?

Budu už vědět, jestli chci mít rodinu a děti. Budu soběstačná a vyrovnaná sama se sebou. Budu rozumět svým pocitům. Budu mít tak akorát peněz na to, abych zvládla důstojně existovat. Budu mít pocit, že vím, co znamená doma. Budu umět věci, které stojí za pohled a budu schopná je předat dalším lidem. Budu rozumět lidem. Budu mít představu, kdo jsem a co tady dělám. Budu v sobě mít mír.

Kecy a prdy a bubliny. Poslední rešerši svého životního plánu jsem udělala asi v devatenácti, když jsem po škole zírala do prázdné díry zvané život a snažila se zjistit, co mám sakra udělat, abych měla peníze na nájem a jednou snad na vlastní foťák. Intelektuální vrstva uměleckých aristokratů žila počátkem nultých let po Y2K ("noughties") ještě pořád hlavou v letech padesátých a šedesátých, nástroje ve škole byly dřevěné a na stěnách visely perokresebné návody, kterak tkadlec má svou práci v továrně přičinlivě odváděti. Internety v bachratých monitorech skrývaly se v jediné učebně pod dečkami. Ještě nejsem dítě internetové generace, už nejsem dítětem revoluce. Nevím, co přesně jsem.

Nejvíc fascinující je fakt, že si člověk vlastně pořád připadá stejnej, i když uteklo deset let. Vlastně už je asi mnohem víc tolerantní, už nepotřebuje ukazovat ostré hrany v marné snaze vymezit se vůči předchozím generacím císařsko-královské monarchie. Není již pravda, že jediná možnost obživy umělce je v hlavním městě a že neortodoxní způsob malby bude přijímán vždy jen negativně. Umění přelomu 21. století přineslo zcela nový zásadní vliv: pozorovatel či posluchač již nevzhlíží k dílu jako ke ztvárnění určité nadpozemské symboliky, ale najednou skrze ně získává možnost pocítit, že není sám. Že i někdo další tohle snad cítil, že i někdo jiný prožil to, co my. Že je možné vzít hořkou zkušenost a utvořit z ní něco krásného.

Čeho bych chtěla dosáhnout? To slovo, co mi poslední dny krouží kolem spánků, je rezonance. Toužím fungovat tak, aby věci, co dělám, rezonovaly s mou vnitřní podstatou. Zjevně jsem si dosud neudělala prostor na to, abych se zeptala sama sebe, co je pro mě důležité. Absence životního cíle se projevuje rostoucím cynismem a obrovskou únavou. Je snadné spadnout do sítě představ, že věci, které mě opravdu naplňují, jsou z korporátního hlediska bezcenné. Je přece nutné být permanentně pozorný a přizpůsobivý. Spěchat. Odevzdat práci raději rychle a blbě, než později a jinak. Včera bylo pozdě. Krysí závod... Krysy identity.

Quest se jmenuje: kdo sakra vlastně jsem? Ne, kdo "mám být" a v co všechno​ se mohu přetvořit, když autorita zavelí - neb moje adaptabilita je jen jednou z mnoha abilit... Ale v téhle hlavě budu celej život jen se sebou. Nechci být ve věčném konfliktu se svými vnitřními hlasy. Bohužel nic jako universální pravda a správnota neexistuje; jediné, v co asi doopravdy věřím, je to, že informace jsou určeny k tomu, aby pluly volně k dispozici všem. Vodnářskej proud vědomí i nesmyslů. Pro každého, každý den. Co když chyba vůbec není ve MNĚ?

V posledních​ nehorázně vyčerpávajících, leč fascinujících týdnech se stala řada věcí. Trvalo to jen tři dny a mám novou práci. Jezdím na krásnej hrad, kterej opravuje parta divnejch bláznivejch lidí. Přiložit ruku k dílu, co tady bude stát ještě za dvacet let, je perspektiva, která mi bere dech. Neumím mluvit na lidi, neumím řešit konflikty, omlouvám se, i když nemusím, vztekám se na sebe. Nedovedu se vyrovnat s kritikou a beru si věci osobně. Třecí plochy v malém prostoru ale vzbuzují další a další snahu být lepším člověkem, snažit se jednat otevřeně, nebát se promluvit. Tohle chci. Mír může nastat až po boji. Kdo se bojí, sere v síni.

Držím si palce.

sometimes I can't understand people at all. there's this inner peace that comes instantly when I'm lost in the woods, but then the civilization crashes in again and again. these internets full of reactions and opinions kill me. I know there wouldn't be any way how to share anything I made as a poor girl in my homeland a hundred years ago so I know I should be grateful for having a chance to live a life like this... but sometimes​ just can't cope with all of these things. how to filter people, how to react, how to respond. how not to feel hurt, not to take things personally. it's an endless and most complicated quest ever that I have to finish somehow before I can ever find out who the hell I am. . #forest #river #woods #kyjovka #chriby #czechrepublic #korycany #cimburk #wanderlust #lost #wilderness

Příspěvek sdílený rionka (@rionka_cz),

Přidat komentář