.minimal i

fialková kytička

Málo signálu. Málo světla. Málo dřeva. Málo čokoládiček. Málo dopravního spojení. Málo možností výběru. Zní to, jako bych si stěžovala? Ale kdepak, dnes si tu sepisuji výhody, ba snad až superlativa. Trávím už třetí den v kraji, kde lišky dávají dobrou noc a veškeré prvky terénu skládají se z kopců a tmy. Dnes jsem podnikla výpravu za doplněním zásob, neboť v domečku chyběly esenciální doplňky, jako např. sůl, rohlíky, mýdlo, sirky a věnečky kakaové; to je ale všecko. Skoro celý zbytek týdne teď můžu prožít v téměř-tichu (skvík skvík, ozvalo se hned na zápraží) na okraji moravského lesa.

Proč by to někdo dělal, když můžu jít do menzy a do kavárny, kde je přece všude wifi a přátelé a tydlevidle? Jako bych slyšela pochybnosti z hloučku čtenářů ozbrojených rozzářenými telefony a tablety a v každou denní hodinu postujících fotky svých svačin na twitter, tumblr, blogger, fejsínek či instakrám (ano, i na tomhle stole krom nojbuku leží tablety a telefony! všude leží. wifi není, čteme knihy.) Snad proto, že není lepšího léku na posílení soustředění. Několik měsíců i let odložené osychající texty se v tomhle tichém koutě rozvíjejí v hlavě samy, každá jízda krajinou plnou ptáků je zážitek, brambory a kus chleba chutnají po návratu z dlouhé procházky líp než večeře v hotelu. Je v tom cosi dětského, naivně prázdninového... a přitom je to snaha přežít. A hlavně tady pokaždé nakreslím mnohem víc - obrázků, akvarelů, věcí, čehokoli - než kdekoli jinde, po počátečním dospání a chvíli oddechu od interního nánosu chaosu to najednou jde a pak to čímdál víc roste, samozřejmě do jisté zvládnutelné míry. Dva až tři (dokončené, hezké, interně fajn) obrázky denně jsou standard, jehož ve městě nedosáhnu anivomylem. Nevímproč, sestimsmiř. Jsem divnej patron: myslím, že asi mám rád lidi, ale někdy vlastně ani ne. Ať si šťastně žijí támhle. Kolem sebe teď jen ticho po pěšině.

Přidat komentář