.most

levitace

Stáli jsme vedle sebe v prostoru a viseli vytřeštěnýma očima jeden na druhém s vědomím, že on ví, že to vím a vice versa. Nebylo pochyb, pořád to fungovalo. Ve druhé třetině mostu bylo takové místo ještě jedno. Náhle tam končila gravitace - a začínala levitace.

O tom mostu se vyprávělo už dlouho. Ne, že by se mi to ještě nikdy nestalo... ale létání bylo pokaždé velmi osamělou záležitostí. Nad mořem nebo pod hvězdami, vždycky o samotě. Kdo by vám to taky uvěřil? Že jste pozorovali západ slunce shora? Že jste se střemhlav řítili k hladině moře, užívali si vichr ve vlasech a zastavili se těsně nad hladinou, takže na vás na poslední chvíli šplíchla jen lehká sprška? Ale prosím vás.

Tohle místo bylo naprosto jedinečné. S kamarádem R. jsme konkrétní bod už několikrát hledali. A dnes našli. Starý kamenný most se klenul nad břehy bezejmenné řeky, po celé délce jeho boku nad strží vedla tlustá keramická trubka a mizela v opuštěné zástavbě bývalé dělnické kolonie. Na trubku občas lezly děti z vesnice a dobrodružně "přelézaly" rozbouřený potok. Stačil by krok do prostoru špatným směrem - a zřítily by se do prázdna... Anebo ne.

Cesta přes most člověku zježila všechny chlupy na šíji. Řekla bych, že nevím proč, ale vím to sakramentsky dobře. Z nějakého důvodu jsem hned přesně věděla, jak poznám ten správný bod. Prostě jsem v určitém místě přestala vidět barvy. Zůstalo jen černobílé vidění. To bylo ono. Opatrně jsem vykročila do prostoru. Zůstala jsem viset ve vzduchu jen stopu od pevného podloží. Pod mýma nohama vřela voda a rozbíjela se o ostré kameny. Zhluboka jsem se nadechla. Mozek zatlačil paniku do pozadí a začal rozdávat metodické pokyny. Pohnout nohama. Otočit hlavu. Návrat zpátky doprava. Logika je někdy pekelně pozadu, když na vás emoce řvou jedna přes druhou, že se přece zřítíte a umřete!

Neumřel nikdo. Překvapivě. Do zorného pole se mi plynule vlily ztracené barvy. Nečekala jsem to. Bylo to trochu jako být na tripu, ale naopak. Vrátit se z něj na zem. Pár vteřin jsem se vzpamatovávala a popadala dech. Tak takhle to vypadá, když se člověk vznáší? Fajn... Chci zpátky. Potřebuju zpátky. Vzduch se ani nezahoupal, když jsem se na něj tentokrát už trochu sebevědoměji postavila oběma nohama a vyskočila do výšky. Pokusila jsem se o nesmělý kotrmelec. R. právě dosáhl druhé třetiny mostu, bodu dva - a opatrně vykročil do prostoru. Všimla jsem si, jak zamrkal, když vstoupil do bezbarvého světa. Oplatil mi široký, trochu vyděšený úsměv. Fungovalo to. Lítám, vole!

Z křoví se vzneslo hejno vrabců.


• můj sen: 10.4.2016
• foto: levit by SlevinAaron

Přidat komentář