.mrcha nerozhodná

stromy

nerozhodnost. strašná obluda, co člověku sedí za krkem a je tam prostě pořád. těsně před spaním a těsně po probuzení. k čemu člověku je, že umí kreslit kraviny, počítat procenta, má hudební sluch, čichovou paměť a talent ku psaní, když ho škola ani život nikdy nenaučily, jak se správně rozhodovat?

přitom, jak se zdá, tuhle abilitu potřebujeme neustále. rozhodnutí, co si dám k obědu nebo kterým spojem chci jet, je jednoduché. když mám před sebou dvě cesty, které mi dávají smysl, hodím si korunou. v momentě dopadu si obvykle uvědomím, kterou variantu vlastně potřebuju víc - pokud ne, zvolím to, co padlo. mezi dvěma dobrými variantami se vybírá samo. ale co když mám dvě různě velká zla? nejhorší smrt je prý z vyděšení.

co udělat, pokud máme zdravotní problém a můžeme si vybrat mezi totální neschopností teď hned (aka "všechny plány v hajzlu") nebo někdy náhodně v blízké budoucnosti (aka "až to praskne, budou všechny plány v hajzlu")? vyřazení z provozu nepřichází v úvahu. na náhlou týdenní neschopnost nejsou lidi, to si člověk prostě nemůže dovolit. hlavně když dobře ví, že si všechno zavinil sám, včetně toho, jak se marná snaha o nápravu už roky táhne. prevence blabla... byla na místě asi před dvaceti lety, na moralizování už je pozdě. nikdo na nás nebude čekat.

co udělat, pokud nám jakékoli pozitivní výkyvy v mozku způsobují zásadně jen absolutní šílenosti, výlety, nebe, ohně, fotografické akce a festivaly - tedy věci neslučitelné s tzv. skutečným životem ve standardizované krychli s krysím během plus balíkem nekonečné nedostatečnosti a fatálních chyb každý den zcela zdarma? jak se zříct věcí, na které se jeden těší, když je toto těšení v určitých momentech absolutně vším - a jediným důvodem, proč vstát z postele? jak s lehkým srdcem zvěčnit neustále se měnící svět, když máme doma notebook plný obrázků, který se rozhodl přestat reagovat? jak odpovědět babičce, jejíž nejmladší syn právě bojuje s prakticky neoperovatelnou rakovinou na nejkritičtějším místě? jak se rozhodnout, pokud potenciální úlevu nabízí chemikálie, která by teoreticky mohla vyrovnat jakési serotoniny v hlavě, když to znamená dva až tři měsíce velmi neodhadnutelných pocitů a sraček? jak mluvit s lidmi, když máme strach z lidí? standardní "problémy" jako klíšťata, hnusné jídlo či jeho absence, náladové vlasy či jejich absence, teoretické budoucí děti či jejich absence, kontokorent, revizoři nebo koncerty v příliš vzdálených lokacích typu Florida se náhle zdají tak bezvýznamné. nevím, z čeho být kterou hodinu v týdnu víc vyděšenej. na tohle nemám dostatek korun k házení, ani kdybych vybrakovala oba účty do dna. já prostě nevím.

nedostatečně inspirativní a nepozitivní. to jaro mělo bejt jinak.


Oh baby, every morning there are mountains to climb
Taking all my time
Oh when I get up, this is what I see
Welcome to reality

[Grimes: REALiTi]
https://www.youtube.com/watch?v=N9XKLqGqwLA