.nightwish & arch enemy v praze: casual fan report

Nightwish Prague 2015

V pondělí 7. prosince jsem se vypravila na skok do Prahy, abych se poprvé podívala na Nightwish živě. Dlouho, předlouho mi stačilo ukájet se pouze studiovými nahrávkami, ale v poslední době si ráda plním koncertní sny a finská kultovní kapela přijela s posilou Floor Jansen (ex-After Forever, ReVamp), která dokáže pozvednout koncertní laťku o mnoho levelů vzhůru. Nejlepší momenty? Ghost Love Score ofkóz, The Islander a konečně sakramentsky podařená verze Wishmaster. Zas mi na chvilku bylo sedmnáct a bylo to příjemné.

Galerie • 2015 12 07 Nightwish, Arch Enemy, Amorphis @ Prague [71 fotek]


S Nightwish jsem se seznámila v prváku, když mi spolužák s potutelnou poznámkou "Z tohohle budeš uchcávat!" pustil desku Oceanborn. Tenkrát jsme "sdíleli" hudbu na vypálených cédéčkách, jistě si to pamatujete. Prázdniny jsme trávily s holkama na chatě s flaškama barevnýho pitíčka, bubnama a touhle hudbou v pozadí. Na náměstí v Náměšti jsme točily řetězy s tenisáky na koncích (lama nácvik na fireshow), k tomu z kazeťáku naplno ohulený She is My Sin a Wishmaster. Lidi nám dokonce chtěli dávat drobák za uměleckou performanci, lol. Nikdy jsem tuhle kapelu bohužel neviděla s Tarjou, neb jsem měla při studiích vždy hluboko do kapsy. V období Anette nebyly staré fláky úplně to... ono..., ale teď už to zase funguje. Nostalgie a bordel, černé ohadry, pocity sounáležitosti. Představuju si, že většina pražského publika to pociťovala podobně.

Nejsem návštěvníkem klasických metalových festivalů, jakož festivalů obecně, takže mě překvapilo, jak milí byli lidé v davu před pódiem. Když už, tak pořádně, řekla jsem si, když jsem si kupovala lístek do přední části arény (nemám rád arény, ale jednou za rok mě to nezabije, že). Vysocí chlapci mě pustili před sebe a mezi předskokany jsme si povídali o kapelách se zpěvačkami a o tom, proč (ne)jezdíme na Brutal. Amorphis nebyli špatní, i když jsem ze setlistu poznala jen Silver Bride. Neznám bohužel novější tvorbu, ale kytárky zněly dobře. Extra bod mají za brzký začátek... skoro jsem ani nestihla zazáložkovat e-knihu. :)

Po Amorphis následovali Arch Enemy. Říkala jsem si, že pokud mě zklame headliner, udělají mi přinejmenším radost tydle kucí ... Za zvuk bych poněkud vykrákala zvukaře za uši. Vím, že zvučit tenhle chaos asi nebude lehký, ale vokál se ztrácel v mašíblu bicích a neznat dobře strukturu skladeb z War Eternal, nevěděla bych, kde zrovna jsme. Nasazení kapely však bylo nadstandardní, Michael Amott i Alissa White-Gluz nadšeně komunikovali s publikem a to na oplátku skákalo a tleskalo, kdykoli bylo třeba (Avalanche!!!). Alissa nahradila Angelu Gossow opravdu skvěle, řvala z plna hrdla, mávala modrozelenými vlasy, skákala z kopáku a děkovala všem za extraordinérní pondělní večer. Mám ještě někde fotky z, ehm, předloňského koncertu s The Agonist v Olomouci, kde mi tehdy připadala trochu nesvá, ovšem s Arch Enemy se zdá jako ryba ve vodě. Snad je brzy potkám na české půdě znovu a z menší dálky.


Nightwish si připravili zabijácký setlist, kterým bavili davy až do půlnoci. Většina skladeb samozřejmě pocházela z poslední desky Endless Forms Most Beautiful, kterou osobně považuji za slabší kus, ovšem Wishmaster, Ever Dream a Stargazers mi to vynahradily. Ghost Love Score jsem toužila vidět už od prvního zveřejněného live videa s Floor a vskutku to byl floorgasmus. Ta paní je ďábel a dobře ví, co dělá. Skvěle zvládla i operní úvod The Poet and The Pendulum ("Je fakt dobrá!" - neznámý vlasatec vlevo). Při The Islander se celé hlediště rozzářilo modravými světýlky telefonů, krásný hvězdný moment. Bylo velmi příjemné topit se uprostřed podobně naladěného davu a nemít pocit, že si tam skáču trapně sám jako obvykle. Dokonce jsem po čase přestala mít šoky z těch ohnivých efektů, čehož jsem se bála asi nejvíc. Ke konci mě bohužel začaly strašně bolet záda, takže jsem se z kotle odklidila k exitu a The Greatest Show on Earth i se závěrečným výbuchem konfet už pozorovala zezadu (zase jsem se ale dostala jako první na záchod, profit). Jedno tričko pls a šup zpátky do reality. Nejspíš už tuhle cestu znovu nepodniknu, ale užila jsem si to.




Prahu mezitím zalila hustá mlha. Ze setkání s kapelou po koncertě nakonec nebylo nic, protože nás z areálu vyprovodili arogantní sekuriťáci; nejspíš se těch deseti holčiček s velkýma botama báli a potřebovali si dokázat, že mají převahu... Co udělám, když mám v totálně divnou noční dobu hodinu čas? Procházím se pomalu po ulicích, lezu po kandelábrech a fotím železniční stožáry v mlze. Bylo tam krásně, na mostě nad kolejemi vždycky je. Kapely z mládí možná jednou stačí, ale s noční Prahou se rozhodně zase uvidíme.



Přidat komentář