.o černobílé

mlha

Nejtěžší je odnaučit se reagovat v afektu. Neúspěch nebo hádka neznamená nutně, že všechno je špatně. Zní to jako dementní klišé, ale dovede to být nechutně zakořeněné.

Vnímáme věci podle toho, co nám připadá důležité. Cítíme je na základě toho, co cítíme jako podstatné.
Vnímáni a jeho důležitost může být diametrálně odlišné.
Oni cítí, že jsem nepraktická a nedovedu nastartovat rychle, tudíž ohrožuju efektivitu...
Já cítím, že tvary v lese jsou nádherné a že nesoulad mezi lidma znamená něco fatálního.

Achjo.

Někdy je důležité to, aby nám vrátili čepici a absolutně neakceptovatelné to, že milujou Ortel.
Někdy je důležité to, že obdivujeme jejich zápal a inteligenci, ale nepřekonatelné to, že říkají všechny věci přímo tak, jak je napadne - včetně toho, že nás nepotřebují.
Občas trochu brečím a občas se mi stýská a občas sem prostě praštěnej a zamilovanej do iluzivní podoby někoho, kdo neexistuje.
Pokud víš, že nemáš praktičnost ani co by se za nehet vešlo, nemůžeš vyhovět někomu, kdo na ni staví svou existenci.
Lidi, co koukaji na ostatní coby poddané, nižší druh, malé venkovské dementy... Tihle lidi jsou pro mě neakceptovatelní.

Jsem éterickej dement, myšlenkovej uzel, teoretik a neprakta, sběratel momentů a chvil.

Zlobím se, protože. Protože nepřikládáš význam mému myšlenkovému pochodu a zlobíš se na mě jen a právě protože nestíhám praktické věci. Sem jinej, sem divnej. Ne nutně špatně, jen jinak.
Je mi to líto, někdy jsi na mě zlý.
Nebo to aspoň tak cítím.
Není asi nic, co bychom o sobě nevěděli.
Hrozný věci, který tobě vůbec hrozný nepřijdou. A naopak.
Nevím, jak to funguje.
Chtěla bych jen někdy někam patřit. Ale to asi těžko.
Mám mizerně malé EQ :)

Když se koukáme na mechanickej pomeranč a já nevěřím svým očím, přesně v ten moment se otočíš a víš, co myslím.

Kéž bys věděl, i když se nejedná o totalitu a filmy.

Tags: 

Komentáře

Zvláštní, kam občas cesty zavedou. Zavedly mě sem, k tomuto článku. A nemám slov, nicméně se stejně pokusím něco napsat. Naprosto rozumím, byť spousta mých pocitů/zážitků se liší. Ten vnitřní rozpor je mi však zcela známý. Včetně toho, jaké to je někoho milovat, když on tě miluje jen do té doby, dokud je to pro něj užitečné. Vlastně by se dalo říct, že milovat neumí. Umí si jen užívat cizí přízně, resp. toho, jak dokáže lidi ovládat. Jaké to je, být jinými přijímán jen do té doby, dokud se jim to hodí. A jakmile praktičnost přízně vymizí, tak zmizí taky vše milé kolem. Výsledkem jsou jen oči pro pláč, protože mít je otevřené dříve, člověk by se nenechal zneužít, ponížit. Jak znovu věřit? Milovat? Snažit se být něčeho součástí? Jak pokračovat dále životem a zapomenout na to, co bolí, ale nikdy nezapomenout na všechno to krásné, co dávalo větší smysl, než cokoli jiného? Otázky střídají jedna druhou, ale je jedna věc, která zůstává. Zkušenost. Kéž by jen byla přenosná...

Přidat komentář