.o černobílé

mlha

Nejtěžší je odnaučit se reagovat v afektu. Neúspěch nebo hádka neznamená nutně, že všechno je špatně. Zní to jako dementní klišé, ale dovede to být nechutně zakořeněné.

Vnímáme věci podle toho, co nám připadá důležité. Cítíme je na základě toho, co cítíme jako podstatné.
Vnímáni a jeho důležitost může být diametrálně odlišné.
Oni cítí, že jsem nepraktická a nedovedu nastartovat rychle, tudíž ohrožuju efektivitu...
Já cítím, že tvary v lese jsou nádherné a že nesoulad mezi lidma znamená něco fatálního.

Achjo.

Někdy je důležité to, aby nám vrátili čepici a absolutně neakceptovatelné to, že milujou Ortel.
Někdy je důležité to, že obdivujeme jejich zápal a inteligenci, ale nepřekonatelné to, že říkají všechny věci přímo tak, jak je napadne - včetně toho, že nás nepotřebují.
Občas trochu brečím a občas se mi stýská a občas sem prostě praštěnej a zamilovanej do iluzivní podoby někoho, kdo neexistuje.
Pokud víš, že nemáš praktičnost ani co by se za nehet vešlo, nemůžeš vyhovět někomu, kdo na ni staví svou existenci.
Lidi, co koukaji na ostatní coby poddané, nižší druh, malé venkovské dementy... Tihle lidi jsou pro mě neakceptovatelní.

Jsem éterickej dement, myšlenkovej uzel, teoretik a neprakta, sběratel momentů a chvil.

Zlobím se, protože. Protože nepřikládáš význam mému myšlenkovému pochodu a zlobíš se na mě jen a právě protože nestíhám praktické věci. Sem jinej, sem divnej. Ne nutně špatně, jen jinak.
Je mi to líto, někdy jsi na mě zlý.
Nebo to aspoň tak cítím.
Není asi nic, co bychom o sobě nevěděli.
Hrozný věci, který tobě vůbec hrozný nepřijdou. A naopak.
Nevím, jak to funguje.
Chtěla bych jen někdy někam patřit. Ale to asi těžko.
Mám mizerně malé EQ :)

Když se koukáme na mechanickej pomeranč a já nevěřím svým očím, přesně v ten moment se otočíš a víš, co myslím.

Kéž bys věděl, i když se nejedná o totalitu a filmy.

Tags: 

Přidat komentář