.pacinka

Pacinka, 2004

Když jsem byla malá, vždycky jsme měli psa. Byl to ten samý druh vždycky jako to, že domeček má vždycky špičatou trojúhelníkovou střechu a rodiče jsou vždycky spolu. Od dětství mě doprovázel Bafáček, tolerantní huňatý starší psí kamarád, který se mnou šel kamkoli, i když se mu v zimě lepily na srst kuličky sněhu. Bral na vědomí, že mu něco důležitého říkám, i když jsem byla nižší než on a neuměla pořádně pískat.

Bohužel, když jsem dovršila dvouciferného věku, usnul a už se neprobudil.

Po delší době jsme ale dostali malou psí holčičku. Když ji taťka přinesl, vešla se mu do dvou dlaní. Vykukovala jenom zvědavá černá hlavička. Byla to Pacinka. Učily jsme se navzájem, co si k sobě ještě můžeme dovolit, kam až se dá se dvěma nebo čtyřma nohama vyskočit, proč není super kousat toho druhého do ruky a jak daleko dojdeme po té dlouhé lesní cestě označené dvěma čárkama. Co dělat, když najdete díru v plotě nebo liščí hovínko a co když je nejprve najde ta druhá. Objevovaly jsme vzdálené polnosti a dávaly jim pohádkové názvy: Sluneční louka... Prepubertální období dětí i psů je úžasné, ještě si plně neuvědomujete pomíjivost, ale už máte plnou hlavu příběhů.




Od té doby už v potůčku nahoře v lese proteklo hodně vody. Přibyla škola, další škola, několik jiných bydlení, míst, světů, stovek lidí, prací, fascinací. Zkoumala jsem, co ještě můžu být, jak ještě můžu žít, s kým si můžu vybudovat vlastní domeček z knížek a hrnků od čaje anebo pokojík pro malé krysy. Co se dá ještě nahlas říct a co napsat a nakreslit. Slíbila jsem ale Pacince, že zase zajdeme tam nahoru. Roky jsem tam nebyla. Je tam ještě ten potůček? Kopec se stromem? Údolí s mlhou?

Pacinka vyrostla a proměnila se ve starší psí dámu. Přestala slyšet a začala mít problémy při chůzi... Pacinky ale byly vždycky stejný, štíhlý, bílý s drobnýma černýma tečkama, něžně chlupatý, s prstíčkama. Když chtěla, měla v nich sílu jak bejk. Nad nimi ušatá držtička, oči jako hřebíky, černý čumáček s hezkým profilem a hlas, co jste poznali už na dálku. Nikdy na mě nezapomněla, ani když jsem přijela po roce: po prvním očichání to bylo zas, jako bych nikdy neodešla. Stalo se z toho úplně stejné staré známé vždycky. Naposledy na Vánoce 2014.

"Prostě usnula. Už to nebylo jestli, ale kdy."

Letos by měla šestnáct sedmnáct let. To je asi devadesát lidských.





Můžeme oplakat někoho, koho jsme v poslední době moc nevídali? Zmenšuje tento fakt nějak naše prožívání nebo smutek? Ne, nemá to vůbec vliv, ani nejmenší. Historie okamžiku s Pacinkou v jarním lese se zaryje kamsi dozadu do hlavy mezi první lásku, letní tábor, zvuk kytary pod zříceninou a ICQ číslo. Měla krásný dlouhý psí život.

Mezi vždycky patří na obrázku rodiny i flekatej pejsek. To nevadí, že teď žádného nemůžu mít... mě už kdysi jedna pejska měla a bylo to úžasný.


Disclaimer: 1/ Některé fotky byly vyfoceny různými analogovými foťáky v letech 1998-2005.
2/ Na duhový most si nikdy nezvyknu. 13.10.2015.


Komentáře

Bylo jí přesně 16 let a 9,5 měsíce, 17 let by jí bylo 26.12.2015. Byla úžasná a věrná kamarádka.

Přidat komentář