.pátý červenec

západ slunce - Ostopovice

Dnes je státní svátek a Krno jako by se obrátilo naruby. Vychází sluníčko, oblačnost se protrhává, lidi do sebe nevrážejí, necpou se a netváří se jako kakabusy. (Kakabus je speciální linka busu.) Vylosovala jsem si o svátcích práci. Nikde není nic otevřeno, takže si jdu koupit jídlo k Vietnamcům na nádraží. Hned za mnou přichází chlapec v nažehlené košili a objednává si pět jídel s sebou. Zřejmě zásobuje celou kancelář. Hladovej tejden.

Procházím s obědem v ruce podchodem a vnímám, že odněkud přede mnou se line scénická hudba. Kdo tu pouští v úterý ráno soundtracky? V průchodě sedí na stoličce pán s klávesami. Je asi tak ve věku mého otce, pod nohama klobouk, šedivé vlasy, trochu tramp. Vybral právě ten nejdramatičtější smyčec a rozvíjí divokou, vířivou melodii. Docela pěkně mu to harmonizuje. Zaposlouchám se - a v tom momentě přijdou ke světelným vitrínám nalevo dva chlápci v montérkách, vyndají naprasklé sklo, opřou ho o stěnu a začnou do něj mlátit obuškem, aby se rozbilo úplně. K procházející rodince se dvěma baculatými, sotva chodícími dítky doletí těsně nad zemí hrst střepů a rozkutálí se jim pod nohama. Smyčce dokreslují atmosféru. Zpovzdálí sem kdosi spěchá a tlačí před sebou kontejner. Tolik akce v jednom prostoru. Drama!

Vydám se k týpkovi u kláves, že mu hodím drobák do klobouku a vyrazím svou cestou dál. Nemám šanci k tomu nic říct, protože v momentě, kdy se nadechnu, se ozve ohlušující třesk padajícího skla, které se rozhodlo sjet na zem a rozbít se úplně. Zakřením se na pána (jaja, só to magoři!) a na odchodu aspoň poznamenám: Hrajete hezky! V odpověď mi přehraje radostný, optimistický motiv. Vycházím z podchodu na sluncem zalitý chodník a kusy hudby za mnou ještě chvíli vlají ze stínu jak fábory z barevného krepáku.

V šalině pozoruju dítko, snad tříletou holčičku, co se s nezdolným optimismem souká po schodech nahoru a dolů. Tolik odhodlání vylézt na něco stokrát za sebou - jen aby tam VIDĚLA! A my, dospělácké zdechliny, jsme unavené, už když se ráno probereme... Maminka, hezká blondýnka, dává dceři napít, tatínek dává mamince pusu. Přistupuje babička s látkovým vakem přes rameno, ze kterého vykukuje hnědobílá kočičí hlava. Paní se dává do řeči s dědou, který má batoh na zádech a jede na druhý konec města na pivo. "Vychovala jsem z ní milostpaní," hladí paní kočku pod bradou. Milostpaní na mě upírá své veliké žluté oči.

K dědovi vedle mě přistupuje zezadu nějaký jiný děda a tahá ho za přezku na batůžku. Nejprve mě napadne, že mu chce ten bágl rozepnout, ale tahá pořád stejně a když se děda otočí, kdo že to za ním je, ten druhý se schovává za mě, aby ho neviděl... Posléze vyjde najevo, že ti dva jsou kamarádi, vyměňují si tedy hned informace o tom, jak se kdo má a kam že jedou na pivo. Paní s kočičkou se k nim otočí, přičemž dítko v kočárku vyvalí oči a nad hlavou se mu objeví pomyslné srdce s nápisem: KÓČIČKÁ! V momentě, kdy vystupuju, se rodiče s babičkou smějí na dítko, dítko se směje na kočičku a dva dědoušci se smějou na sebe navzájem. Kung pao i já vyškobrtáme ze šaliny a jdeme do práce. Tak krásný den všem.

Přidat komentář