.tkalcovny, střepy, diskety a lásky

továrna

Počátkem září jsem se podruhé vypravila na průzkum opuštěné továrny Vitka, tentokrát z "druhé strany", se stativem, časovou rezervou a trochu větším srdcem v kalhotách. Zaskočilo mě hned několik věcí. Areál je nejen nehorázně, hořce krásný (zvlášť v dopoledním baboletním slunci), ale skutečně obrovský. Dojem, že jsme s Kik v předchozím případě prošly "polovinu" areálu, byl mylný, šlo jen o nepatrnou část. A mimo to, stativ je tak trochu prokletí: nejen, že se jím můžete odstrkovat, ale taky si díky němu přinesete domů mnohem víc použitelných fotografií. Sbohem, rychlé rozhodování; vítejte, stovky obrázků, co nedokážu smazat. Těší mě.

Hlavní soustava budov, která byla zcela zabrána po dobu německé okupace, se nachází na severu, je částečně provázána s komunikací v obci a prozatím ji neznám. (Leštěnka však 20.9. ulovila úžasné obrázky). Ovšem v budovách, které jsem už dříve viděla, mě čekalo nepříjemné překvapení: rozbité věci, všude roztahané materiály, mizející předměty, ukradené cedule. Na nádvoří někdo vytahal ze suterénu spoustu metrů nepotištěných barevných samolepících etiket (cenovek) a rozházel je jako fosforeskující čáry do hromad suti. Mediochromová barviva z kanceláře ředitele beze stopy zmizela, stejně jako masivní dřevěný stůl, který někdo roztřískal. Obdobné rozdíly jsem v krátkém časovém horizontu zaznamenala i v opuštěném hotelu (červenec vs srpen 2011): rozdíl pouhých čtrnáct dnů, avšak pokoje vyrabované, na chodbách střepy, v koutech hovínka. Je mi to líto.

Galerie • 2015 09 10 továrna Vitka - podruhé [107 fotek]





Narozdíl od valné části internetu si nemyslím, že rabováním jsou vinni "hlavně" lidé, co si na internetu hledají informace o urbexu - ti si jsou často velmi dobře vědomi, že jediné, co by si měli z opuštěného místa odnést, jsou obrázky! Do opuštěných lokalit bohužel krom průzkumníků chodí místní ožralá mládež, vandalové a zloději. Nemyslete si, že jsem už párkrát nedržela v ruce hezkou smaltovanou ceduli (miluju cedule), zcela nepopsaný oldschool sešit v tvrdých deskách (miluju sešity), ornamentální lžičky (ach), krásný silnostěnný porcelánový talíř, co jakoby z oka ruky vypadl tomu prasklému, co jsme mívali doma, hořčičné skleničky, samolepky s logem dávno zmizelé továrny, ňuňu lékovky se zábrusem, pětipalcové diskety, plesnivějící román, kusy brokátu... omg. NE. Prostě ne. Tohle neudělám. Na internet si může napsat každý, co chce, i když je pes a nemusíte mi tedy nic z toho věřit. Ale upřímně jsem si z opuštěných budov nikdy nic neodnesla a nikdy to neudělám. Bohužel, mnoho jiných návštěvníků by zřejmě nenapadlo své jednání zpochybnit. Proč neprodat "nález" na aukru, že. Přesto prosím: pokud se do takové situace dostanete - nedělejte to. Více o tomto dvousečném problému na urbex.cz.





I přes jistou tíhu to byl krásný letní den a poučná cesta. První budovou, která mě v myšlenkách nepřestává pronásledovat, je oloupaná dřevěná zelenkavá snad-vilka (?) s nádhernými okny a dávno ukradenou klikou, nalepená zády k továrnímu komplexu. Její účel neznám. Na zarostlém palouce narážím na osamělý žlutý barel - obsah sudů žlutě natřených prý kdysi po prostřelení zalil údolí řeky zeleným oparem. Že by? Jedna z prozkoumávaných budov má místo schodiště jen dávno zničený nákladní výtah (nebo si to aspoň myslím), takže si prohlédnu jen vyrabované vlhké přízemí zasypané polystyrenovou drtí a drátěnými kryty na lampy. Naproti září úžasná prosklená, vykotlaná (snad) tkalcovna či něco podobného s velikými okny: dírami ve zborcených stěnách prosluněné patro, kde v záplavě ústřižků, papírů, sešitů, motouzů a kalendářů z roku 1987 téměř vidíte siluety pracovnic u strojů, jak krafají o receptech a odkládají si cívky, noviny a svačinu do poliček podél stěn (plakáty, deníčky se soupisem směn, tabulka mezd ve výši 4.300 Kč a něco, co bývávala dětská ovocná výživa included...). Uprostřed místnosti stojí opuštěná židle, kousek za ní se podlaha propadá o několik desítek centimetrů, odhalené trámy jsou prověšené jak žebra a v díře mezi nimi se laškovně blýskají okna v přízemí. Z urvaných drátů elektrického vedení ze stropu visí kusy příze, šifonu a igelitu a povlávají ve větru.





Další úžasný moment zažívám v horních patrech jednoho z již dříve navštívených domů: v nejvrchnějším patře, těsně vedle obřího optimistického nápisu CHCEME PRACO a vchodu na temnou půdu nacpanou haldou shnilých dveří a plesnivějících vyšívaných brokátů, nacházím cosi, co bylo v devadesátých letech dobře "zašitým" IT oddělením. Na podlaze se ve slunečním světle rozkládají faktury z roku 1993, čtvercové obálky přesně určené na poštou rozesílané diskety s účetnictvím s razítky z února 1995, žároky, lahvičky, výbojky. Desítky 5,25" disket, oddělovačů disket, obálek od disket, krabiček a počítačové literatury, návody k obskurním průmyslovým softwarům, odhozené staré klávesnice, myši, střepy z oken, patnáct let staré jízdenky. Uprostřed všeho roztříštěný polarizační filtr na monitor. THIS SIDE TO TERMINAL. Pamatujete si tyhle filtry? Dávaly se před CRT monitory. Ještě nedávno byly standardem na nádražích, když se datlovaly jízdenky do DOSu... oh wait, prý "nedávno". Jsem starej. Pamatuju si v provozu lepenkové jízdenky, co se procvakávaly kleštičkama. Inu, jiná doba.





Návštěvu zakončím pár snímky z už známé fascinující vysoké haly - barevny s dírami v podlaze, co někdo přemostil dveřmi vyrvanými z pantů. Baterie ve foťáku mi už nějakou dobu naznačují, že je načase zmizet; snažím se ignorovat jejich stížnosti, ale zjevně nemůžeme být v opozici natrvalo. Vitku opouštím kolem páté odpolední; stahuju si masku, skládám stativ, rychle pucuju fleky na kalhotách vlhčenými ubrousky a nenápadně se klackuju k nádraží. Pět minut po mém odchodu z areálu se zatáhne a strhne se bouřka jak cyp. Příště... příště lépe, víc baterek, víc svačin, víc času. Snad Vitka ještě chvíli vydrží. (Další výprava proběhla "teď", posledního září. Stay tuned.)





"Jsem osamělý cestovatel. S domorodci se obvykle moc nebavím (když nepočítám "dobrý den" a "můžu si půjčit klíček od záchoda?"). Když někam jedu, vždycky mám Plán, Seznam a Itinerář, kde musí věci přesně vycházet, souviset a navazovat, jinak bych propadla panice. Bohužel, ve čtvrtek jsem s sebou neměla Kik, která by mě postrkovala do dveří a upozorňovala, kam mám nastoupit, tudíž se to stalo: ve Skalici nad Svitavou jsem zapomněla tašku s věcmi. Vystoupila jsem v Letovicích polita potem a jala se vyhledávat zpětné spojení. Mám hodinu čas. Zdejší nádražní restaurace je příjemný pajzl a servírují tu obědy. Pan vrchní je milý, dostanu zelňačku a "malý pivo" (po dojití z něho bylo asi 3/4 normálního půllitru) a dojde i na řečený klíček. Cítím, jak stresory pod náporem zelí a chmele ztrácejí svou sílu.

Skalice nad Svitavou je takové menší Blansko. Tiché město, nádraží přemostěné nadchodem obsluhuje asi 4 vlaky za hodinu (oprava: ve špičce kolem 18 h. je jich 6). Scenerie je mírně zrezivělá a lehounce post-apo, ale vlastně je tu hezky. A hlavně: to, co tady položíte, za hodinu najdete pověšené na věšáčku. Co chtít víc?"
-- Zápisky z cest, září 2015


Přidat komentář