.poslední úplněk

Converge: All We Love We Left Behind

Vzpomínky.

červen 2010

"Podívej se, co mám! Úplně novej hudební časák." Syslinka mi ve Spolku podsouvá mezi ravioli a jablečný mošt cosi o velikosti slušné á čtyřky o tloušťce tehdy ještě neexistujícího sedmipalcoveho tabletu (včetně obalu). Tehdy ještě čtenáři četli skoro vsechno na papíře, pamatujete, ne. Na obálce je Mike Patton, uvnitř hromada zajímavých písmenek o grunge, neznámých kapelách i provařených metalech. Píšou to lidé, živí, fanouškovští, uvěřitelní. Má to krásný minimalistický design na matném papíře. Přesto se k dalším číslům dostávám až po roce.

listopad 2011

Přestávám nějak psát, pro lidi i pro sebe. Nejen kvůli všepohlcující realitě nového alba Evanescence a chystaného turné po Evropě, kterého se hodlám zúčastnit. (Povedlo se, dokonce dvakrát.) Ale i proto, že mám osobní problémy, které nakonec vedou k rozchodu. A já mám strach pouštět ven emoce, každý osobnější odstavec podléhá přísné autocenzuře. Co by řekli lidi? Co kdyby si o mně něco mysleli?

březen 2013

V hlavě se mi usazují novátorské myšlenky. Nejen, že "girl can dream", ale taky může sama vyrazit na koncert něčeho, co se jí líbí. A dokonce i něčeho, co vlastně nezná, aby večer zjistila, že má novou oblíbenou kapelu, považte. Na tomhle konceptu je zřejmě postaven celý tzv. smysl života: někam jít, vyvinout jakési úsilí a prožít něco, co nás v určitém časovém úseku obohacuje a těší. Subjektivní kontrast mezi tímhle a "obyčejným životem" nás nezabije, ale posílí. Po neuvěřitelném večeru v Boru píšu po dlouhé době delší souvislý text o slovinské kapele Y. Text nachází Apačka. "ty vole! tak moment. vzdyt je to uplne bozi. rozhodne bys mela zacit psat do nejakeho hudebniho magazinu. do nejakyho, ktery ma v nazvu uplnek."

2013, 2014, 2015

U kamen na chatě rozpačitě sepisuju první texty do Full Moon Zine. Apačka mi z nějakého důvodu důvěřuje a vtipkuje, že po článku v zinu logicky následují dvě děti, trabant a dovolená u Balatonu. Max mi obětavě proškrtává ne tak dobré články a povzbuzuje, že tohle je fakt dobrý. Ten úplně první byl o hlubokých modrých tónech libereckých Drom. Další je fraktální elektronika Aus a vzpomínky z 65daysofstatic. Nadšený řev v upocené tmě s Got a Wolf, krev i pot v Boru s Hlinomaz a Or. Zavírají nám Boro, skáčeme až do zemdlení se Stevie Brufenem a Ravelin 7. Muchu, Obscure Sphinx a Manon Meurt už musím pronásledovat do jiných klubů po Brně. Za Kruhy jedu do Blanska. Za The Agonist do Olomouce, kde zmoknu jak pes. Za Icon for Hire do Prahy, odkud nejedou vlaky. Za Emilií Autumn do Vídně, kde bídně omdlím. Na Being As An Ocean se poprvé vrhám do publika z pódia - po zádech - a vezu se až na druhý konec Futura. Moje recenze Muchy vychází v papírovém časáku. Stojí to za to, všechno, za všechno.

březen 2015

Soustředím se na kreslení a trochu zapomínám poslouchat hudbu. Max mě vyláká na Gram Bazaar, který se poprvé koná mimo Prahu - v brněnském Kabinetu múz. Zdi jsou plné zvláštně zasněných fotek Andrey Petrovičové. Popíjíme nehorázně skvělý starý rum a poprvé si povídám s Apačkou naživo. Je přesně taková, jaká je. Promýšlí sto věcí za pochodu. Je zábavná. Nadává na počítače. Pobíhá kolem a hlasitě mluví. Večeří čínské zelí. Zalepuje si rozříznutej prst kusem izolepy, protože na takový podružnosti není čas. Zajímá se o lidi a o to, co dělají. Zajímá se, co to mám za kapelu na triku, to logo prý už určitě někde viděla {♥}. Půjčuje si mou zářivě fialovou fixu, aby mohla na stole mezi panákama načmárat zvadlo na koncert Wovenhand. Hezky voní. Má potetovaný aj prsty na rukách a právě si oholila vlasy. Ptá se, jestli nechci zelený tričko, má ho ráda, ale je jí malý a musela by ho jinak dát do Armády spásy. Ale jistě, zelený beru cokoli, jen do mě. Ptá se mě, proč už tolik nepíšu? Vždyť píšu fakt dobře, měla bych psát víc. Pravda, jen pravda. Sounáležitost. Paříme na poslední kapelu. Je to šíleně hlasitý a skvělý. Nechce se mi odcházet, strašně se mi nechce. Ale musím být v šest ráno v práci. Odnáším si zelený tričko. Obejmu je oba a fakt doufám, že si to brzy zopakujeme.

srpen 2015

Posledního července byl prý úplněk. Pročítám si zpětně cestovatelský apx tumblr. "Je to magor? Je to superžena?" Dávám si místo panáka přípitek marockým čajem. Converge strašně nahlas a nechci mluvit na lidi. Jeden z toho má po letech chuť se odhodlat a potetovat, aspoň ten malej kousek ruky tím obrázkem, co vím, že budu milovat i za 256 let. Ona je šílená a já si toho vážím. A kočki, samozřejmě. Všude jsou kočki. A kouř a hvězdy a úplněk. Ať si každý pamatuje svoje. To hlavní, co ve mně zanechalo otisk a považuju za důležité, bylo hlavně její odhodlání vrhat se do věcí, absolutně je dotahovat a nikdy nerezignovat. A kašlat na to, co si o mně myslí nějaký lidi.

Den po mých narozeninách slaví Apačka ty svý cigárkem v horách nad Marokem. Neslavila jsem narozeniny už celý roky, asi bych zase mohla začít. Zvládla s grácií celej svůj mocnej seznam věcí "co stihnout, než mi bude třicet"... což zpětně znamená "celej život". Dělat stodvacet věcí zároveň je někdy jedinej způsob, jak je opravdu udělat. Co byste chtěli stihnout vy?

Bude mi moc chybět.



V Krně dne 3. srpna 2015.


taky napsali:
jitka | http://www.fullmoonzine.cz/clanky/vzdycky-jsem-chtela-vyfotit-uplnek-apacce 5.8.2015
maxim | http://www.fullmoonzine.cz/clanky/jak-jsem-potkal-apacku 5.8.2015
dakrup | http://dakrup.tumblr.com/post/125778013412/%C5%A1patn%C3%A1-zpr%C3%A1va 3.8.2015
janchor | http://www.fullmoonzine.cz/novinky/nejstrasnejsi-slova 3.8.2015

journals archived

fotky: vrbaak | Gram Bazaar, 28.3.2015




Komentáře

Clovek zapomene. Zapomene na spoustu veci. Zapomene treba i na to, ze jsem tak nejak byla na zacatku. Ty si mi to dnes pripomnela. Tohle uz nezapomenu.
Diky.

(Irreverence was cast out from the sky
And eternity lost its sex forever
And under the same heaven they voted to emptiness
We Still Celebrate Under a Full Moon Madness...)

Přidat komentář