.remember to breathe

čtyři roční doby

Protáhla jsem se a v zádech to zapraštělo. Nadechla jsem se a málem se mi zatočila hlava. Sezení několik hodin ve strnulé poloze, to nám jde. V hospodě si sedneme, abychom se najedli nebo si dočetli knihu. Doma si sedneme k pičítačům. Na cestě mezi šedivými kostkami se není na co dívat, tak zíráme do displejů. Nabízí se otázka "proč", ale někdy je toho tolik, že na nějaké přemýšlení, kde je chyba, není v hlavě prostor. Nemůžu moralizovat. Právě se mi po několika dnech klidu, spaní a výplňkových blablačinností povedlo opravdu vypnout natolik, abych se dokázala uklidnit a napsat nějaké smysluplné texty a vyprodukovat smysluplné obrázky, s nimiž jsem opravdu spokojena. Proces vypínání někdy zabere i několik dní. A nabízí se další otázka - pomůže mi jako vždycky odjet do lesa?

Změna prostředí je kouzelná, nemění se jen souřadnice, ale i pohled na věci. Vždycky mám pocit, že to, co sem píšu, přece už "všichni ví", takže to nikoho nebude zajímat, ale tady ani tak nejde o jiné lidi a jejich jiné pohledy na věci - tyhle deníčky si sem cpu proto, abych na svoje pocity nezapomněla. Příliš mnoho "věcí" bylo v předchozích letech ztraceno. Věci - vjemy, obrazy, syté barvy, nutkavě se vracející myšlenky, vzpomínky na vůně, konkrétní pocity, když držíte v ruce štětec nebo jehlu nebo horký hrnek nebo hříbek nebo polínko...

Nedostatku těchto vjemů se prý asi říká "smyslová deprivace", ale tenhle termín odmítám, připadá mi jako označení daleko většího problému někoho jiného, než je chaos v mé většinou-snad-relativně smysluplné hlavě. Možná mám jen potřebu trochu víc krmit své smysly. V myšlenkách si vizuálně a pocitově redefinuji význam slova "domov", obklopuji se obrazy a materiály, které korespondují s mými pocity a snažím se skrze své vjemy přijít na to, kdo jsem. Jak vnímám, jak prožívám, jak přežívám. Náznaky jara venku mě nehorázně těší. Tyhle věci už určitě všichni ví, všichni je prožili po svém, nejsou pro ně podstatné a vlastně popisuju stokrát popsané, ale těší mě se na ně těšit právě proto, že je to pokaždé jinak.

Venku je to vždycky jinak...

Jaro je nenahraditelné. Slova jako "nejmilejší" nebo "nejoblíbenější" nedokážou pokrýt vztah, který mám k tomuto opětovně se vracejícímu období tepla, světla a větru. Jaro znamená stromy, obalené nalitými pupeny a později i květy, všudypřítomné barvy a vůně, probuzení ptačím zpěvem, inspirativní náladu a rezonující naději, že tentokrát to bude jiné, nové, lepší. S jarem můžeme odejít do kopců, zatopit v kamnech, sednout si do trávy s hrnkem čaje a podívat se na své starosti s odstupem, který jiná místnost, kancelář, browser, hospoda... v tomto rozsahu nikdy nedokáže nabídnout. Vždycky je to nové, vždycky je to jiné. Je to láska.



Léto je úžasné. Ne tak subtilní jako jaro, ne tak nostalgické jako podzim, přesto boží. Nedávno jsem si uvědomila, jak moc mi v životě chyběl koncept "prázdnin" v podobě zdánlivě neohraničeného časového úseku (třeba týden bez jasných plánů), kdy je možné jakoby "počítat se vším". Najednou se ocitneš na louce zalité sluncem a všemi smysly vnímáš zvuky, vůně, teplo a svobodu. Ráno pozoruješ diamanty rosy zavěšené na pavučinách, odpoledne si kreslíš u vody a večer shlížíš z kopce na duhový západ slunce, zatímco ti rozverně prší za krk. Během tohoto období nám úplně stačí sukně, kostkovaná košile s dírou a otevřené oči.



Podzim voní jako hlína, jako stíny třepetajících se lístečků, uhánějících v rudém světle západu po svahu. V lese zakopáváš o houby a odpoledne se brzo stmívá, na okolních kopcích umlkají traktory i hlasy a rozsvěcují se okna vzdálených usedlostí. Nebe ale ještě po setmění dlouho, předlouho světélkuje tou zvláštní barvou nebarvou a s východem měsíce se kraj ponoří do třpytivé mlhy. Z lesa se ozývá štěkot lišek a v kamnech praská oheň. Narozdíl od jásavé zářivosti předchozích období je podzim nádherně inspirativní ve své nostalgii a v postupném umlkání a ukládání nasbíraných vzpomínek ke spánku.



Zima je majestátní a všudypřítomná. To, co hroudy květů na jaře a barevné listí na podzim skrývají, zima odhaluje s brutální upřímností. Malebné aleje souměrných korun jak z čítanky se promění v zástup krajek a muřích nohou, každá z nich je jiná, zjizvená svým vlastním životem na cestách, jen je nakreslit. Zamrzlý povrch rybníka zrcadlí pohádkově bílé vrchy, opadané listí najdeš po probuzení olemované bílou krajkou. Zima není společník na dlouhé procházky, chce si venku v tichu vládnout sama. Uvaříme si čaj, probereme fotky a vytáhneme knížku a chlupaté ponožky. Jaro už je na cestě, jen chvilku počkej.




Komentáře

rionku, tohle je hrozně krásný a přesný a ve správnou dobu a vůbec, děkuju...

Jo, tyhle tvé články mám moc rád a opráski, každý s úžasnou atmosférou :), promlouvají ke mně. I ten pohlednicový souhrn, kousky osobitostí z různých koutů světa. (Píšu to i sem, aby to nepovlávalo jen na twytru :).

Vždycky jsi tvrdila, že budeš psát knihy..., ale tyhle články jsou mnohem lepší, promlouvají z duše. Díky...

Obrázek uživatele rionka

Ahoj! Mám tě :) Možná, že nakonec budu "psát" v obrazech. Tak se to nějak vyvinulo. Ještě pořád se to vyvíjí. Jsem zvědavá, kam až to vede...

Obrázek uživatele rionka

Děkuji všem :)

Přidat komentář