.so lonely

prší

Rozprselo se. V podchodu pod hlavnim nadrazim sedi drobna hnedovlasa divka s utlym copem na rameni. Prostoru plni jeji hlas, vznasi se a nehmotne rezonuje mezi rezavejicimi odpadkaci a kusy kartonu. "So lonely, so lonely... so lonely." Sedi na obalu od kytary, pri zpevu privira oci. Pred ni naskladane noty, na nich kupa drobnych, vsechno spis omylem, cely vyjev jakoby sem ani nepatril.

Problemy nove doby. Jak lze v teto prefabrikovane, vylestene, uzkostlive samostatne soucasnosti nekomu vyjadrit soucit, aniz by se urazil? Ani nepremyslim o tom, ze bych se nezeptala. Podchodem se pomalu rozlevaji spinave kaluze. V jednom koute obcas prespava na lepenkovych krabicich pan v kabate; docela me tesi, ze v hromade cucku nove zahlednu i modrou deku. Prochazejici grupa adolescentu je zcela imunni, vudce skupiny jodlovanim napodobi divcin vysoky hlas a zbytek jeho kamaradu se neuprimne rozesmeje.

Nakonec se zeptam uplne normalne. Ahoj, hezky zpivas. Potrebujes nejake penize nebo neco? Jsi v poradku? Je skoro prekvapena. Potesilo ji to. Ale pry nepotrebuje, diky. Je mlada, hezka a mluvi slovensky. Vypada trosku opustene, dost nepritomne, myslenkami daleko. Snad jenom zabiji cas, nez ji neco nekam pojede, kdo vi.

Mam diru v bote, takze mi do ni tece voda, mikinu s vodrbanyma rukavama a pres rameno tasku plnou knih z antikvariatu. Nic z toho tak neni proto, ze bych si nemohla "dovolit" neco "lepsiho". Jen to tak zrovna je. Dulezite veci jsou v hlave, ne v predmetech. Vydam se stmivajicim mestem domu. Prsi a je krasne.

Přidat komentář