.zákrysník: o princezně Meriele Kanálnici II.

potkan Meriela

Kanálnice neboli Meriela se narodila 16.1.2014 a přišla k nám z chovatelské stanice LMG Rattery. Jako každá aguti kanálnice, i tato kanálnice dostala přezdívku Kanálnice. A stejně jako předchozí Kanálnice Chelsie, i tahle se na čas stala mocnou velitelkou pluku a budeme na ni láskou vzpomínat.

.deníček: 20160512

hrad Cimburk u Koryčan

Mylí deníčku, po několika letech jsem vlezla na hofyland a je to vtipné. :D

.fotky: duben v zahradách

fialky

květy, stromy a zahrady na cestě do Podolí k babičce a zase zpátky do Krna (až ku Křečkovicům). polozamračený duben, koruny stromů ve svatebním, všecko růžové, fialové a zelené.

2016 04 06 jaro v Podolí [35 fotek]

.10 věcí, co mi zlepšují náladu

kos na stromě

Rána bych zrušil. Objem vynaložené energie, požadované k opuštění vyhřáté postele za tmy většinou ani omylem neodpovídá těm bezva stimulům, které na nás čekají "tam venku" (zima, bouřka, kafe, lidi). Člověk se musí upnout k čemukoli, co zavání aspoň trošku pozitivním prožitkem. Zrovna teď mám strašný problém s probouzením a s naprostou absencí chuti zvedat se z brlohu. Nechápu, čím to je, když teď už přece má být to "jaro" s tou "energií", ale cítím to ALL the time. Takže článek o nenápadné motivaci si sem píšu hlavně pro sebe. Ale je možné, že se tyto poznatky budou hodit i někomu jinému, kdo ještě pořád vězí jednou nohou v pasti zimního spánku a marně hledá v realitě nějaké barvy. Většina těch věcí nic nestojí - a ty, co jo, ty stojí za to:

.most

levitace

Stáli jsme vedle sebe v prostoru a viseli vytřeštěnýma očima jeden na druhém s vědomím, že on ví, že to vím a vice versa. Nebylo pochyb, pořád to fungovalo. Ve druhé třetině mostu bylo takové místo ještě jedno. Náhle tam končila gravitace - a začínala levitace.

O tom mostu se vyprávělo už dlouho. Ne, že by se mi to ještě nikdy nestalo... ale létání bylo pokaždé velmi osamělou záležitostí. Nad mořem nebo pod hvězdami, vždycky o samotě. Kdo by vám to taky uvěřil? Že jste pozorovali západ slunce shora? Že jste se střemhlav řítili k hladině moře, užívali si vichr ve vlasech a zastavili se těsně nad hladinou, takže na vás na poslední chvíli šplíchla jen lehká sprška? Ale prosím vás.

.fotky: jaro ztracené v lese

jaro na vrchovině

Bydlím a žiju v prostředí, které generuje skoro neustálý hluk. Člověku to většinou nepřijde. Hučení strojů, kvrkání počítačů, rourácení v trubkách, davy lidí neustále opakujících slovo "rebarbora", telefony. Pak přijde den ticha, v jehož kontextu jsou předchozí vjemy až nesnesitelné. Naštěstí existují i jiné, potěšující vjemy. Ptačí zpěv, jeden hned po ránu a jiný k večeru, když krajina usíná. Ptačí zpěv při nošení dřeva na oheň a další při mazání chleba. Žabičky. Vítr v korunách stromů a kapky deště na schodech. Zvuky, které dělají rozjařené potkaní holky při komunikaci. Štěkot psů a smích dětí v ozvěně z vedlejšího údolí. Žbluňkání, které uslyšíte, když dost dlouho sedíte u rybníka. Sovy, káňata, srnci a lišky, co dávají dobrou noc. Šumění nočního lesa na jedné straně a po chvíli stejná odpověď toho naproti.

2016 03 19 - 23 předjaro na lomu [49 fotek]

.úspěšné dokončeniny 3/2016

rozkvétající poupě podléšky

někdy je strašně těžké přestat se motat ve vlastní hlavě a uvědomit si, že se vlastně máme dobře. že máme docela stabilní nerozpadlou střechu nad hlavou, tak akorát v peněžence, krásné vlasy a v telefonu mapu se spoustou míst, která se těší na zkoumání a focení. že si můžeme oblíknout, co nás napadne, nikdo tady nestřílí a večery začínají být dlouhé, teplé a růžové. že doma na mě čekají roztomilé čumáčky a rozdělané obrázky. že na světě existují lidi, kteří oceňují, co dělám, mají mě rádi a nikdy by se ke mně nechovali sprostě. že uvnitř sebe mám fantastické věci, díky kterým za určité konstelace okolností můžu způsobit, že můj svět bude na chvíli taky fantastický. někdy je čas tak akorát na to, abych si zrekapitulovala, jak moc věcí se vlastně podařilo.

co jsem úspěšně prožila a dokončila v březnu?

.mezinárodní krysí den #WorldRatDay

.třídní sraz po deseti letech

hromadné foto třídy 4.V

Včera proběhl třídní sraz s maturitním ročníkem po deseti letech. Někteří nemohli přijít, někteří kojili a někteří brzo utekli, ale přesto jsme se sešli v deseti lidech (silné játro) a bylo to přátelské, příjemné a nostalgické. Ačkoli by nás to v šestnácti nenapadlo, jsme v podstatě pořád stejní, jen někteří získali nová jména nebo se jim narodily děti. Vypadáme čímdál stejně. Překvapivě větší část z nás stále maluje, fotí nebo se jinou formou věnuje umění či designu. Asi jsme skutečně byli "poslední silnej ročník", jak nám kdysi vyhrožovali, haha. Stali jsme se kancelářskými krysami, rukodělnými výtvarnicemi, učitelkami a lektorkami, manažerkami, technology i matkami. Bylo fajn se potkat, je to celé takové mírně hořkosladké, ale velmi příjemné. Někteří z toho měli pocit, jako bychom měli jít zítra zase do školy :)

.a jaro přišlo do Krna

fontána na náměstí Svobody

nemám tušení, jak bylo přes svátky, byla jsem zahalena hustou mlhou nevyspalosti, práce a nesmyslu. v úterý se to ale naprosto nečekaně prolomilo do nádherného slunečného odpoledne. někdy jsem líná jak zdechlina, ale včera jsem se prošla po Brně a půl hodiny zírala v chumlu dětí do vodotrysku na duhu. dneska už to bylo v hlavě zase jinak divný, ale chvějivý barevný obraz naštěstí zůstává v mysli hned za rohem, jenom nakouknout. světlo je tady. už mě nedostanou.

p.s. "V hlavě" je fakt zajímavá pohádka. :)

Stránky

Přihlásit se k odběru rionkový blog RSS