deňyczek

.stíny mezi stromy

pohoří koňského hřbetu

ale huš, jak dlouho už. poslední hlubina obdobně zrůdné nezměrnosti zdá se víc jak desetiletí vzdálená. záchvat u studených oken v jedné ze sta milionů stejných a stejných a nekonečně stejných buněk slepených betonem a hovnama. civilizace tomu říkali. a přece: i tam, kde blyštivé hvězdy stékají po skalách a do nočního štěbetání žab zní psí oddychování a praskot kamen... i tam lze být ztracený a studený a beznadějně nesmyslný tak, jak jen slovy nelze postihnout. těžko říct, že to nikdo nečekal jak španělskou inkvizici. nosí se to v hlavě. bližší hlava než košile i kabát. hlava je vědomí, zkresluje a pokroutí tak, jak se játro či bachor nikdy neodváží.

v hlavě je každopádně mnoho dalších věcí. pocitů. obrazů. vjemů. galimatyášů.

.pátý červenec

západ slunce - Ostopovice

Dnes je státní svátek a Krno jako by se obrátilo naruby. Vychází sluníčko, oblačnost se protrhává, lidi do sebe nevrážejí, necpou se a netváří se jako kakabusy. (Kakabus je speciální linka busu.) Vylosovala jsem si o svátcích práci. Nikde není nic otevřeno, takže si jdu koupit jídlo k Vietnamcům na nádraží. Hned za mnou přichází chlapec v nažehlené košili a objednává si pět jídel s sebou. Zřejmě zásobuje celou kancelář. Hladovej tejden.

.deníček: 20160512

hrad Cimburk u Koryčan

Mylí deníčku, po několika letech jsem vlezla na hofyland a je to vtipné. :D

.mrcha nerozhodná

stromy

nerozhodnost. strašná obluda, co člověku sedí za krkem a je tam prostě pořád. těsně před spaním a těsně po probuzení. k čemu člověku je, že umí kreslit kraviny, počítat procenta, má hudební sluch, čichovou paměť a talent ku psaní, když ho škola ani život nikdy nenaučily, jak se správně rozhodovat?

.fotky: jaro ztracené v lese

jaro na vrchovině

Bydlím a žiju v prostředí, které generuje skoro neustálý hluk. Člověku to většinou nepřijde. Hučení strojů, kvrkání počítačů, rourácení v trubkách, davy lidí neustále opakujících slovo "rebarbora", telefony. Pak přijde den ticha, v jehož kontextu jsou předchozí vjemy až nesnesitelné. Naštěstí existují i jiné, potěšující vjemy. Ptačí zpěv, jeden hned po ránu a jiný k večeru, když krajina usíná. Ptačí zpěv při nošení dřeva na oheň a další při mazání chleba. Žabičky. Vítr v korunách stromů a kapky deště na schodech. Zvuky, které dělají rozjařené potkaní holky při komunikaci. Štěkot psů a smích dětí v ozvěně z vedlejšího údolí. Žbluňkání, které uslyšíte, když dost dlouho sedíte u rybníka. Sovy, káňata, srnci a lišky, co dávají dobrou noc. Šumění nočního lesa na jedné straně a po chvíli stejná odpověď toho naproti.

2016 03 19 - 23 předjaro na lomu [49 fotek]

.úspěšné dokončeniny 3/2016

rozkvétající poupě podléšky

někdy je strašně těžké přestat se motat ve vlastní hlavě a uvědomit si, že se vlastně máme dobře. že máme docela stabilní nerozpadlou střechu nad hlavou, tak akorát v peněžence, krásné vlasy a v telefonu mapu se spoustou míst, která se těší na zkoumání a focení. že si můžeme oblíknout, co nás napadne, nikdo tady nestřílí a večery začínají být dlouhé, teplé a růžové. že doma na mě čekají roztomilé čumáčky a rozdělané obrázky. že na světě existují lidi, kteří oceňují, co dělám, mají mě rádi a nikdy by se ke mně nechovali sprostě. že uvnitř sebe mám fantastické věci, díky kterým za určité konstelace okolností můžu způsobit, že můj svět bude na chvíli taky fantastický. někdy je čas tak akorát na to, abych si zrekapitulovala, jak moc věcí se vlastně podařilo.

co jsem úspěšně prožila a dokončila v březnu?

.třídní sraz po deseti letech

hromadné foto třídy 4.V

Včera proběhl třídní sraz s maturitním ročníkem po deseti letech. Někteří nemohli přijít, někteří kojili a někteří brzo utekli, ale přesto jsme se sešli v deseti lidech (silné játro) a bylo to přátelské, příjemné a nostalgické. Ačkoli by nás to v šestnácti nenapadlo, jsme v podstatě pořád stejní, jen někteří získali nová jména nebo se jim narodily děti. Vypadáme čímdál stejně. Překvapivě větší část z nás stále maluje, fotí nebo se jinou formou věnuje umění či designu. Asi jsme skutečně byli "poslední silnej ročník", jak nám kdysi vyhrožovali, haha. Stali jsme se kancelářskými krysami, rukodělnými výtvarnicemi, učitelkami a lektorkami, manažerkami, technology i matkami. Bylo fajn se potkat, je to celé takové mírně hořkosladké, ale velmi příjemné. Někteří z toho měli pocit, jako bychom měli jít zítra zase do školy :)

.inspirátor: o vílách a o dětství... možná

Ivunec v podzimním Olomouci, 2015

Jsem obrázkovej druh. Inspirace může přijít jakýmikoli kanály, mám obrovskou potřebu vnímat čichem, hmatem, chutí, sluchem i čtením. Nejsilněji ale reaguji na obrazy a taky se jimi nejčastěji vyjadřuji. Je zajímavé obrátit se ke svým kořenům, můžou trochu napovědět na marné otázky, kdo vlastně jsme. Nedávno jsem začala komunikovat s @jiproch a dávat dohromady potenciální odpovědi na jeho 10 otázek pro... (už to není překvapení a brzy se dozvíme víc :)). Je to ohromně zajímavé! Nikdy jsem nebyla v pozici toho, kdo odpovídá na interview, vždycky se lidí jen sama vyptávám na nesmysle. Člověka v opačné pozici náhle napadají věci, které ještě nikdy nahlas neřekl. Například odpověď na otázku, čím jsme chtěli "být" jako malí. (A proč nejsme?)

.souhra náhod: Inheritance, Makrohang, Brno, Praha a tma

Makrohang - poster

INHERITANCE /CZ, SK/ + MAKROHANG /HU/
17.2.2016, Bajkazyl Brno
18.2.2016, Basement bar, Praha

je právě 19:38. rajčata, tma, teplíčko. sedim v čajovně a účelově se snažím zapomenout na zubařku a na účtenku. jím a studuju písmenka od líné dity a konceptuální projekty fotografa Vespertine, který žije s jednou z mých oblíbených Vodnářek, Kerli. prý chystá nové songy. najednou mi v zorném poli přistane email od Viktora. "čau, potvrzuju, dneska máš akreditaci v bajkazylu." wtf? ale já tam nic nechtěl!

.holky s holkama: sebrané spisy

cupcake

V minulém roce mi prošla rukama spousta náušnic a náhrdelníků pro tzv. lidi z internetu. Myslela jsem si, že je dobrý nápad follownout na Twitteru své zákazníky, aby měli v případě potřeby/problému možnost mi napsat soukromou zprávu. Zapomněla jsem, jaká jsem v otázce followerů konzerva. Pokud někoho sleduji, zpravidla to tak zůstává po celé roky. To nemusí (a může) být zajímavé po informační stránce jako celek (víte, jak působíte na internetu? a proč vlastně sledujete tu nebo tamtu osobu?). Ale někdy mám chuť to celé zahodit, neb z lidí lezou nesmysly. A to nejen v době voleb.

.minimal i

fialková kytička

Málo signálu. Málo světla. Málo dřeva. Málo čokoládiček. Málo dopravního spojení. Málo možností výběru. Zní to, jako bych si stěžovala? Ale kdepak, dnes si tu sepisuji výhody, ba snad až superlativa. Trávím už třetí den v kraji, kde lišky dávají dobrou noc a veškeré prvky terénu skládají se z kopců a tmy. Dnes jsem podnikla výpravu za doplněním zásob, neboť v domečku chyběly esenciální doplňky, jako např. sůl, rohlíky, mýdlo, sirky a věnečky kakaové; to je ale všecko. Skoro celý zbytek týdne teď můžu prožít v téměř-tichu (skvík skvík, ozvalo se hned na zápraží) na okraji moravského lesa.

.první jarní koleje

brno maloměřice

maloměřice jih: deset stupňů, sluníčkovo, všecko dobře. koleje na všechny strany, tzv. všudeběžné. zviřátka!

z počátečně nepříliš pěkného dne se nečekaně vylouplo cosi naprosto nádherného. uvědomila jsem si to u řeky, kde do pozvolna tajícího bahna kdosi rozházel několik hrstí fialek. každých deset metrů se nad trsem kvítí rozplývá nějaký fotograf. hladinu čeří siluety kačenek, do vody zasněně hledí maminky s kočárky i random opilci s flaškama vína.

pár kroků od hlavního tahu začíná úplně nový svět: místo kolony aut slyším ptáčky a hřejivý vzduch je prosycen typickou železniční vůní dehtu.

.remember to breathe

čtyři roční doby

Protáhla jsem se a v zádech to zapraštělo. Nadechla jsem se a málem se mi zatočila hlava. Sezení několik hodin ve strnulé poloze, to nám jde. V hospodě si sedneme, abychom se najedli nebo si dočetli knihu. Doma si sedneme k pičítačům. Na cestě mezi šedivými kostkami se není na co dívat, tak zíráme do displejů. Nabízí se otázka "proč", ale někdy je toho tolik, že na nějaké přemýšlení, kde je chyba, není v hlavě prostor. Nemůžu moralizovat. Právě se mi po několika dnech klidu, spaní a výplňkových blablačinností povedlo opravdu vypnout natolik, abych se dokázala uklidnit a napsat nějaké smysluplné texty a vyprodukovat smysluplné obrázky, s nimiž jsem opravdu spokojena. Proces vypínání někdy zabere i několik dní. A nabízí se další otázka - pomůže mi jako vždycky odjet do lesa?

.malé pouliční obrazy

tiffany lampy

Na začátku zimy začaly uprostřed města vyrůstat vánoční trhy. Ulicemi se proplétali spěchající kamkolijdoucí s tvářemi červenými od svařáku. Na rohu mezi nesmyslnou prodejnou růžového oblečení a nesmyslnou prodejnou černého oblečení seděl mladý kluk a hrál na hang drum. Je to taková oválná dunící mnohozvučně kovová věc, na kterou se hraje úderem prstů a dlaní. Z každé strany zní jinak.

.hlava

hlava

takže včera zase. nevím, kdy to bylo naposled, snad někdy začátkem léta, od té doby až do včerejška ticho po pěšině. jeden aspoň vidí, že to není vedrem. ani zimou. ani kouřením. ani jídlem. čím? co mám v hlavě?

poprvé to bylo myslím v juliánově na ulici, před maturitou jsem měla strašný stavy beze spánku a bez jídla, zato s plnou palbou nervů. myslela jsem si, že je to některou z těch prvních věcí. bylo hnusně, zima, chcalo. čekala jsem na autobus, že pojedu do školy, a najednou se mi oči otočily dovnitř a spadla jsem na dlažbu. rozsekla jsem si hlavu, odvezla mě sanitka, dívala jsem se, jak se mi z čela řine krev a přemítala jsem, jestli teď budu vypadat jako Harry Potter. celý den mi dělali různé testy, jestli vidím, cítím a reaguju na klepání do kolena a nakonec mě propustili s třemi švy na čele. jako Harry Potter stále nevypadám.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - deňyczek