down

.stíny mezi stromy

zápisky z pohoří koňského hřbetu

ale huš, jak dlouho už. poslední hlubina obdobně zrůdné nezměrnosti zdá se víc jak desetiletí vzdálená. záchvat u studených oken v jedné ze sta milionů stejných a stejných a nekonečně stejných buněk slepených betonem a hovnama. civilizace tomu říkali. a přece: i tam, kde blyštivé hvězdy stékají po skalách a do nočního štěbetání žab zní psí oddychování a praskot kamen... i tam lze být ztracený a studený a beznadějně nesmyslný tak, jak jen slovy nelze postihnout. těžko říct, že to nikdo nečekal jak španělskou inkvizici. nosí se to v hlavě. bližší hlava než košile i kabát. hlava je vědomí, zkresluje a pokroutí tak, jak se játro či bachor nikdy neodváží.

v hlavě je každopádně mnoho dalších věcí. pocitů. obrazů. vjemů. galimatyášů.

.mrcha nerozhodná

stromy

nerozhodnost. strašná obluda, co člověku sedí za krkem a je tam prostě pořád. těsně před spaním a těsně po probuzení. k čemu člověku je, že umí kreslit kraviny, počítat procenta, má hudební sluch, čichovou paměť a talent ku psaní, když ho škola ani život nikdy nenaučily, jak se správně rozhodovat?

.hlava

hlava

takže včera zase. nevím, kdy to bylo naposled, snad někdy začátkem léta, od té doby až do včerejška ticho po pěšině. jeden aspoň vidí, že to není vedrem. ani zimou. ani kouřením. ani jídlem. čím? co mám v hlavě?

poprvé to bylo myslím v juliánově na ulici, před maturitou jsem měla strašný stavy beze spánku a bez jídla, zato s plnou palbou nervů. myslela jsem si, že je to některou z těch prvních věcí. bylo hnusně, zima, chcalo. čekala jsem na autobus, že pojedu do školy, a najednou se mi oči otočily dovnitř a spadla jsem na dlažbu. rozsekla jsem si hlavu, odvezla mě sanitka, dívala jsem se, jak se mi z čela řine krev a přemítala jsem, jestli teď budu vypadat jako Harry Potter. celý den mi dělali různé testy, jestli vidím, cítím a reaguju na klepání do kolena a nakonec mě propustili s třemi švy na čele. jako Harry Potter stále nevypadám.

Přihlásit se k odběru RSS - down