podzim

přišel zas nezván nečekán
taková tenká žlutá nit
jako by se nic nestalo
já marně hledám ten svůj klid

patrová budova továrny
diagonální ostrej stín
prorůstající kořeny
co mám teď sakra dělat s tím

&bill; 2017 10 20 - 24 cimburk mlhavý (60 fotek)

Tyhle fotky jsme nafotili s Ivuncem a Jožkou koncem října v krásném olomouckém parku a okolí. První den víno a druhý den čajovna. Já vím, že mi to strašně trvalo a podzim už dávno utekl, ale Iva to má ode mě aspoň k svátku (pozdě. teda)... A TY OČI JAK HŘEBÍKY VŠUDE. že!

Galerie • 2015 10 27 - 28 Ivunec v Olomouci [83 fotek]

Poslední tři dny cestou do práce vždy projíždím nádhernou zářivě žlutou alejí. Pochopitelně nemám čas vystoupit, vracím se až nočním rozjezdem a s příchodem tmy bývám hrozně unavená. Jistě, jak jinak by to mohlo být v momentě, kdy bych ze všeho nejradši kreslila a dokončovala kalendář? Ironie jako vždy.

Dnes jsem si nechala schválně ujet jednu šalinu a získaných šest minut jsem věnovala žlutým stromům. Nic už není tak zelené, jako před pár [ugh! jak se to stalo?] týdny v tomto postu. Je to nádhera. Běžte ven, jestli můžete. Chci se zastavit, vystoupit, nespěchat, nemuset - ale právě teď to není absolutně možné. Listí prolítává mezi prsty. Fotky za úprku.

Galerie • 2015 10 23 žlutý den - Zetor a Židovský hřbitov [15 fotek]

Říjen si rozložil svou paletu v zahrádkách na kraji Krna. Po dešti jsem na procházce mezi ničím a čímsi ulovila tyhle náhodné obrázky. Dnes bylo pěkně.

Galerie • 2015 10 07 podzim v Řečkovicích [9 fotek]

Včera večer štěkali psi a lišky, na mezi se smály děti, foukal vítr a obzor byl pestrobarevný. Teď se venku ve tmě žení čerti. Vypadá to, že podzim už je tady. Posílám pár posledních momentů, než nebe zhaslo.

(Třeba pro Ivunec.)

• 2015 09 05 ohně západu [4 fotky]

Protáhla jsem se a v zádech to zapraštělo. Nadechla jsem se a málem se mi zatočila hlava. Sezení několik hodin ve strnulé poloze, to nám jde. V hospodě si sedneme, abychom se najedli nebo si dočetli knihu. Doma si sedneme k pičítačům. Na cestě mezi šedivými kostkami se není na co dívat, tak zíráme do displejů. Nabízí se otázka "proč", ale někdy je toho tolik, že na nějaké přemýšlení, kde je chyba, není v hlavě prostor. Nemůžu moralizovat. Právě se mi po několika dnech klidu, spaní a výplňkových blablačinností povedlo opravdu vypnout natolik, abych se dokázala uklidnit a napsat nějaké smysluplné texty a vyprodukovat smysluplné obrázky, s nimiž jsem opravdu spokojena. Proces vypínání někdy zabere i několik dní. A nabízí se další otázka - pomůže mi jako vždycky odjet do lesa?

Před pár dny jsem se vrátila z krásné, podzimem hýřící krajiny. Zřejmě není náhoda, že jsem pak náhle narazila na jedny z prvních dosud nepublikovaných fotek z místa, které začínám považovat za svůj další domov. Nepublikované zůstaly především proto, že jsem tehdy zapomněla doma fotoaparát a zaznamenala jsem pouze pár momentů telefonem. Na místo jsem se samozřejmě o rok později vrátila a s příchodem prvních sněhů jsem nafotila tuhle krásnou sérii krajkovaných lístečků, kterou miluju. Přesto mě ale cosi nutí zveřejnit i ty mrzké telefonoviny ze Samhainu roku předešlého. Ve velkém formátu nestojí za mnoho (můj telefon byl IN v roce 2009), ale v malém ve mně vzbuzují nedefinovatelné zelenkavé pocity. Bylo to krásné mlhavé období a vznikly v něm moje hořící stromy, které se později změnily v první sadu papírových pohlednic.

Plenér, tedy malování na koleně přímo v lese; občas houby, občas trakaře; vítr a listí ve vlasech, sto škrábanců a dvě stě kousanců, všude fleky od barvy, mnoho přečtených knih, textura dřeva v rukou, rozpálená kamna, třísky, bláto, kapky barev, kreslení na posedu, kulatý měsíc, bouřka, jetel, ostružiny, rybník.

Půlka října, to nejžlutější období roku, mi téměř utekla. Ještě že tu mám Danush a Ivunec, aby mi to připomněly svými obrázky. Jakmile se konečně naskytlo volné odpoledne, vyrazila jsem do lesa na konci Staré Líšně. Ten den věděl, jak se na něho těším, takže zubaté sluníčko snaživě svítilo a beránky na nebi se přátelsky trkaly. Cesta k jízdárně byla zasypaná hromadou pomalu hnědnoucího, ale pořád ještě barevného listí, které se pomalu snášelo z korun stromů. Bylo to jako procházet zlatou chodbou, ve které vás občas někdo zlehka pohladí po vlasech. To na fotkách jsou vlastně všechno jenom prchavé okamžiky. Pocity ve foťáku. Ještě pořád nejsme v té části roku s mlhou, tmou a holými stromy. Letos to ale všechno utíká nějak rychle.