psaní o opravdových věcech

Opravdové texty o opravdových věcech. Úvod, stať a závěr.

.stíny mezi stromy

pohoří koňského hřbetu

ale huš, jak dlouho už. poslední hlubina obdobně zrůdné nezměrnosti zdá se víc jak desetiletí vzdálená. záchvat u studených oken v jedné ze sta milionů stejných a stejných a nekonečně stejných buněk slepených betonem a hovnama. civilizace tomu říkali. a přece: i tam, kde blyštivé hvězdy stékají po skalách a do nočního štěbetání žab zní psí oddychování a praskot kamen... i tam lze být ztracený a studený a beznadějně nesmyslný tak, jak jen slovy nelze postihnout. těžko říct, že to nikdo nečekal jak španělskou inkvizici. nosí se to v hlavě. bližší hlava než košile i kabát. hlava je vědomí, zkresluje a pokroutí tak, jak se játro či bachor nikdy neodváží.

v hlavě je každopádně mnoho dalších věcí. pocitů. obrazů. vjemů. galimatyášů.

.krysy identity

Chřiby

Onehdy mi bylo třicet.

Co jste si představovali, že budete umět, až vám bude třicet? Čeho podle svého názoru chcete dosáhnout, až vám bude třicet?

Budu už vědět, jestli chci mít rodinu a děti. Budu soběstačná a vyrovnaná sama se sebou. Budu rozumět svým pocitům. Budu mít tak akorát peněz na to, abych zvládla důstojně existovat. Budu mít pocit, že vím, co znamená doma. Budu umět věci, které stojí za pohled a budu schopná je předat dalším lidem. Budu rozumět lidem. Budu mít představu, kdo jsem a co tady dělám. Budu v sobě mít mír.

.přelom 2017: úspěšné dokončeniny & na co se těším?

Adamov

„Mám ráda cesty vlakem, koleje zařízlý v lesích bez signálu, krátký okamžiky bezčasí mezi něčím a ničím.
Adamov. Morava. Sudety. Sto oken, neskutečné stavby zrcadlící se v řece, mlha, stromy, tma.
Na krátkej okamžik najednou zahlídneš stoupající kouř a domeček s rozzářenými okny a spící kočku a kruhy na vodě.
Čas se zastavil. A pak zas rozběhl.“
@ 27.12.2016


Kdybych měla tenhle rok zhodnotit jedním slovem, zřejmě to bude slovo náročný. Nic nebylo jednoduchý. Koneckonců, nic není zadarmo, že.

.pustina PA 2016: ohlédnutí a poděkování

Aeronské jezero, 2016

Chceme-li k letošní Pustině PA napsat jediné slovo, bude to bezesporu slovo EPICKÁ. Každý z nás nepochybně narazil na své hranice, únavu, vyčerpání, nekonečnou vrstvu bláta, lógru, nepochopení, beznaděje. Na druhou stranu: jak už organizátoři v závěru poznamenali, na tenhle svět jsme si nehráli - tentokrát jsme v něm opravdu žili. A jakkoli mnozí z nás ryli držkou v zemi, později se zas vznášeli ve výšinách, tetelili se blahem a zkoumali opět a dokola svůj smysl života. "Kmen totiž nejsou ti, kdo tě stvořili - kmen jsou ti, kdo tě přijali..." (Vargaj).

.hrad Cimburk u Koryčan: jeden den nestačí

Okna hradu Cimburka

V zimě jsem si nostalgicky předsevzala, že se chci letos znovu podívat na hrad Cimburk u Koryčan, který jsme před nějakými asi devíti nebo deseti lety navštěvovali (nejen) v rámci LARPu Fraška a Pustina. Je to samozřejmě už šíleně dávno. Netušila jsem, kdo hrad v současné době spravuje, nečekala jsem žádné uvítací fanfáry, vlastně jsem spíš počítala s tím, že to asi už nebude ono a nebudu se tam už nikdy vracet, ale i tak jsem chtěla to místo ještě jednou vidět. Ano, modří už vědí. Hrad smrad je pořád sakramentsky krásný, po všech těch letech má stále silné kouzlo a i když jsem měla původně v plánu na něm zůstat jen pár hodin, nakonec jsem tam strávila tři dny.

• Květen 2016: 2016 05 07 - 09 Cimburk u Koryčan [90 nových fotek]

.mrcha nerozhodná

stromy

nerozhodnost. strašná obluda, co člověku sedí za krkem a je tam prostě pořád. těsně před spaním a těsně po probuzení. k čemu člověku je, že umí kreslit kraviny, počítat procenta, má hudební sluch, čichovou paměť a talent ku psaní, když ho škola ani život nikdy nenaučily, jak se správně rozhodovat?

.urbex: opuštěný hotel Přehrada, 2011 - 2016

lustry - opuštěný hotel Přehrada

Zprávu o tom, že se hotel Přehrada právě bourá, jsem dostala pozdě, ve čtvrtek 3. března ráno. Nějak se to ke mně dříve nedostalo. Začalo to v pondělí, stavba je prý velmi opatrně rozebírána, skončit se má v dubnu. Podle fotek s bagrem to vypadá, že křehký trojúhelníkový štít se skleněnými lustry padl za vlast jako první... Třeba se mýlím.

.rozhovor: 10 otázek pro... @rionka

10 otázek pro rionku

Tento rozhovor publikoval @jiproch dne 2.3.2016 v rámci projektu "10 otázek pro..." na svém webu http://eprofa.blogspot.cz/.

Ahoj přátelé a kamarádi. Pomalu se blíží dvouleté výročí posledního rozhovoru projektu 10 otázek pro... a protože jsem nostalgický, stále jsem v sobě hledal sílu, která by mě vrátila do kolotoče otázek a odpovědí s uživateli Twitteru. Sama náhoda tomu chtěla, že jsem to nebyl já, kdo se rozhodl a řekl si: "Jdu zase do toho a začnu!", ale mail, který jednoho dne našel cestu do mojí schránky. Připomněl mi, že "sláva" 10 otázek pro... stále trvá, že jsou mezi námi lidi, kteří je čtou, ale hlavně, že je spousta uživatelů, kterým 10 otázek pro... pomohlo najít zajímavé lidi a kterým 10 otázek pro... Pardon, musel jsem si utřít slzu u oka. :-D Ten mail mě nakopnul a aby nezůstalo zase jen u slov, rovnou jsem autora pozval k rozhovoru a ona moje pozvání přijala. Přátelé, kamarádi, po dvou letech je tu opět 10 otázek pro...!

.inspirátor: o vílách a o dětství... možná

Ivunec v podzimním Olomouci, 2015

Jsem obrázkovej druh. Inspirace může přijít jakýmikoli kanály, mám obrovskou potřebu vnímat čichem, hmatem, chutí, sluchem i čtením. Nejsilněji ale reaguji na obrazy a taky se jimi nejčastěji vyjadřuji. Je zajímavé obrátit se ke svým kořenům, můžou trochu napovědět na marné otázky, kdo vlastně jsme. Nedávno jsem začala komunikovat s @jiproch a dávat dohromady potenciální odpovědi na jeho 10 otázek pro... (už to není překvapení a brzy se dozvíme víc :)). Je to ohromně zajímavé! Nikdy jsem nebyla v pozici toho, kdo odpovídá na interview, vždycky se lidí jen sama vyptávám na nesmysle. Člověka v opačné pozici náhle napadají věci, které ještě nikdy nahlas neřekl. Například odpověď na otázku, čím jsme chtěli "být" jako malí. (A proč nejsme?)

.souhra náhod: Inheritance, Makrohang, Brno, Praha a tma

Makrohang - poster

INHERITANCE /CZ, SK/ + MAKROHANG /HU/
17.2.2016, Bajkazyl Brno
18.2.2016, Basement bar, Praha

je právě 19:38. rajčata, tma, teplíčko. sedim v čajovně a účelově se snažím zapomenout na zubařku a na účtenku. jím a studuju písmenka od líné dity a konceptuální projekty fotografa Vespertine, který žije s jednou z mých oblíbených Vodnářek, Kerli. prý chystá nové songy. najednou mi v zorném poli přistane email od Viktora. "čau, potvrzuju, dneska máš akreditaci v bajkazylu." wtf? ale já tam nic nechtěl!

.fotky: zimní zahrada

Štědrý den - momentka přes zadní okno autobusu

Sedmadvacátý prosinec, prý. Ale jako by byl pořád ještě podzim. Vzduchem se nesou vůně tlejícího listí, kůry a kouře, krajina je idylicky ozářená červánky, skoro byste čekali, že ze svahu seběhne horda dětí se psy a v jednom chumlu přeletí přes lávku nad potokem. Ves je ale přes Vánoce skoro vylidněná. Kdysi obrovské kopce jakoby se za ta léta scvrkly a kdysi malé keříky vzrostly a překryly známý výhled neznámou matérií. Stromky zhoustly a zakryly holé kopce zčernalé dávným požárem. Krajina se za dvacet let přemodeluje, stokrát se obalí listím a zase opadá. Nikoho by nikdy nenapadlo, jak moc se kraj jeho dětství dokáže změnit.

.pacinka

Pacinka, 2004

Když jsem byla malá, vždycky jsme měli psa. Byl to ten samý druh vždycky jako to, že domeček má vždycky špičatou trojúhelníkovou střechu a rodiče jsou vždycky spolu. Od dětství mě doprovázel Bafáček, tolerantní huňatý starší psí kamarád, který se mnou šel kamkoli, i když se mu v zimě lepily na srst kuličky sněhu. Bral na vědomí, že mu něco důležitého říkám, i když jsem byla nižší než on a neuměla pořádně pískat.

.podruhé ve Vitce: tkalcovny, střepy, diskety a lásky

továrna

Počátkem září jsem se podruhé vypravila na průzkum opuštěné továrny Vitka, tentokrát z "druhé strany", se stativem, časovou rezervou a trochu větším srdcem v kalhotách. Zaskočilo mě hned několik věcí. Areál je nejen nehorázně, hořce krásný (zvlášť v dopoledním baboletním slunci), ale skutečně obrovský. Dojem, že jsme s Kik v předchozím případě prošly "polovinu" areálu, byl mylný, šlo jen o nepatrnou část. A mimo to, stativ je tak trochu prokletí: nejen, že se jím můžete odstrkovat, ale taky si díky němu přinesete domů mnohem víc použitelných fotografií. Sbohem, rychlé rozhodování; vítejte, stovky obrázků, co nedokážu smazat. Těší mě.

.stuck by this river

Dunaj, Blava, 2011

Here we are
Stuck by this river
You and I
Underneath a sky that's ever falling down, down, down.
Ever falling down.

.tajemná zahrada: strom, list, světlo, stín, bod, čas, prostor

suchý list na mokrém papíře

Dočasný design tvořený pomíjivými materiály moc neumím vytvářet - mám tendenci minulost spíš konzervovat a katalogizovat, takže se přirozeně snažím rozpadu díla zabránit. Například tím, že ho zvěčním pomocí trvalejší technologie - vyfocené jídlo samozřejmě není totéž co pravé jídlo, které můžete očichat a dotknout se ho, ale jeho otisk zůstane v historii mnohem déle. Zachovat všechny vlastnosti pochopitelně není možné. Padající listí nad mou hlavou byl okamžik v čase, který se nedal reálně zachytit; lísteček, co mi spadl na výkres, už ale dokážu vyfotit. Jeho hmatatelná podstata se časem rozpadne, fotka by ho ale - dokud se nerozpadne tenhle server - mohla přečkat.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - psaní o opravdových věcech