psaní o opravdových věcech

Opravdové texty o opravdových věcech. Úvod, stať a závěr.

.stuck by this river

Dunaj, Blava, 2011

Here we are
Stuck by this river
You and I
Underneath a sky that's ever falling down, down, down.
Ever falling down.

.tajemná zahrada: strom, list, světlo, stín, bod, čas, prostor

suchý list na mokrém papíře

Dočasný design tvořený pomíjivými materiály moc neumím vytvářet - mám tendenci minulost spíš konzervovat a katalogizovat, takže se přirozeně snažím rozpadu díla zabránit. Například tím, že ho zvěčním pomocí trvalejší technologie - vyfocené jídlo samozřejmě není totéž co pravé jídlo, které můžete očichat a dotknout se ho, ale jeho otisk zůstane v historii mnohem déle. Zachovat všechny vlastnosti pochopitelně není možné. Padající listí nad mou hlavou byl okamžik v čase, který se nedal reálně zachytit; lísteček, co mi spadl na výkres, už ale dokážu vyfotit. Jeho hmatatelná podstata se časem rozpadne, fotka by ho ale - dokud se nerozpadne tenhle server - mohla přečkat.

.minimal i

fialková kytička

Málo signálu. Málo světla. Málo dřeva. Málo čokoládiček. Málo dopravního spojení. Málo možností výběru. Zní to, jako bych si stěžovala? Ale kdepak, dnes si tu sepisuji výhody, ba snad až superlativa. Trávím už třetí den v kraji, kde lišky dávají dobrou noc a veškeré prvky terénu skládají se z kopců a tmy. Dnes jsem podnikla výpravu za doplněním zásob, neboť v domečku chyběly esenciální doplňky, jako např. sůl, rohlíky, mýdlo, sirky a věnečky kakaové; to je ale všecko. Skoro celý zbytek týdne teď můžu prožít v téměř-tichu (skvík skvík, ozvalo se hned na zápraží) na okraji moravského lesa.

.tak nám zabili last.fm: k čemu nějaký obsah, když máme óbr formu?

Beseda u Bigbítu 2013

Každý rok se evidentně najde důvod, proč zajít na Archive.org a strávit několik dní proklikáváním starých webů ve Wayback Machine. Pokaždé tam nechám několik hodin a poslední dobou i pár dolarů na kafe nebo servery; přispějte taky. Nic neilustruje současnou éru lidstva tak dobře jako nostalgie po dávno zmizelých stránkách, který jste navštěvovali, když vám bylo patnáct. Webové stránky, projekty, portály a aplikace vznikají a zanikají rychlostí světla. Jedním z nich mohl být váš vlastní web, nějaký trapný školní pokus ve Wordu vyzdobený šestnácti barvami a hejbacími gify. První web vaší první oblíbené kapely. Nebo Last.fm, když ještě vypadalo jako Last.fm. Protože teď už tak rozhodně nevypadá - když ten krám dnes otevřu, nechápu, kde jsem. Tímto se předem omlouvám citlivým povahám za osobní, naštvaný a přisprostlý text.

Služba Last.fm byla založena roce 2002 jako komunitní web, který se pomocí malého kousku software snaží podle statistiky poslouchaných skladeb definovat hudební vkus uživatele. Přenos informace o skladbě do Internetu byl nazván scrobbling [1]. Na tomto základě vám systém nabídnul nové skladby, interprety a od roku 2006 [2] i koncerty (Events), které by vás (podle spojů mezi ostatními lidmi) mohly také zajímat. Nasbíraná data bylo možné porovnat se vkusem ostatních uživatelů (měřák kompatibility - taste-o-meter) a řadit v osobní i globální databázi podle oblíbenosti, žánrové podobnosti, klíčových slov, abecedy, historie, geografické polohy, zájmové skupiny ve fóru a tak dále.

.Halestorm v Praze: tenkrát poprvé

Halestorm v Praze 2015

Vedro. Šeptání. Tma. Narůstající napětí. Dusno. Pot stékající po čele, po rukách, po nohách. První řadu tvoří skoro samé holky, dívky a ženy. Dav je ale různorodý, vidíme i starší fanoušky a chlapy jako hory. Co je sem přivedlo? Podle některých přišli proto, že kapela má zpěvačku, která má prsa. Jasně, zahlídli jsme bradavku, hurá (zdravíme Novinky, český Daily Mail). Někteří z nás ale začali poslouchat i texty a vnímat celkový potenciál Halestorm. Am I brave enough, am I strong enough to push away my fear, to stand where I'm afraid? Za pár hodin z tohohle sálu všichni odejdeme o něco odvážnější. Pero je mocnější než prsa.

.poslední úplněk

Converge: All We Love We Left Behind

Vzpomínky.

červen 2010

"Podívej se, co mám! Úplně novej hudební časák." Syslinka mi ve Spolku podsouvá mezi ravioli a jablečný mošt cosi o velikosti slušné á čtyřky o tloušťce tehdy ještě neexistujícího sedmipalcoveho tabletu (včetně obalu). Tehdy ještě čtenáři četli skoro vsechno na papíře, pamatujete, ne. Na obálce je Mike Patton, uvnitř hromada zajímavých písmenek o grunge, neznámých kapelách i provařených metalech. Píšou to lidé, živí, fanouškovští, uvěřitelní. Má to krásný minimalistický design na matném papíře. Přesto se k dalším číslům dostávám až po roce.

.zelené dveře a další příhody z opuštěné továrny

Opuštěná továrna Vitka

Náš příběh začal v údolí řeky Svitavy na hranici Čech a Moravy. Ačkoli spojení s Brnem zajišťuje hlavní vlaková linka, vystupujeme v sobotu ráno na úzké nástupiště prakticky samy. Trať v tomto místě je víceméně souběžná s povodím řeky a vstupní brána do areálu bývalé továrny Vitka, mediálně s oblibou nazývané "Schindlerova továrna", je jen pár desítek metrů od železniční zastávky. Na satelitní mapě můžete ještě pořád vidět původní zástavbu, která byla podle Jirky Kaliny relativně vcelku (a dokonce hlídaná) ještě v roce 2011. Dnes už do prostoru ční pouze rozhlodané štíty nejvyšších budov a zbytek se pozvolna rozpadá. Majitel údajně zmizel. Netřeba dodávat, že původní plán obce Brněnec vytvořit zde muzeum se nikdy neuskutečnil.

.první jarní koleje

brno maloměřice

maloměřice jih: deset stupňů, sluníčkovo, všecko dobře. koleje na všechny strany, tzv. všudeběžné. zviřátka!

z počátečně nepříliš pěkného dne se nečekaně vylouplo cosi naprosto nádherného. uvědomila jsem si to u řeky, kde do pozvolna tajícího bahna kdosi rozházel několik hrstí fialek. každých deset metrů se nad trsem kvítí rozplývá nějaký fotograf. hladinu čeří siluety kačenek, do vody zasněně hledí maminky s kočárky i random opilci s flaškama vína.

pár kroků od hlavního tahu začíná úplně nový svět: místo kolony aut slyším ptáčky a hřejivý vzduch je prosycen typickou železniční vůní dehtu.

.remember to breathe

čtyři roční doby

Protáhla jsem se a v zádech to zapraštělo. Nadechla jsem se a málem se mi zatočila hlava. Sezení několik hodin ve strnulé poloze, to nám jde. V hospodě si sedneme, abychom se najedli nebo si dočetli knihu. Doma si sedneme k pičítačům. Na cestě mezi šedivými kostkami se není na co dívat, tak zíráme do displejů. Nabízí se otázka "proč", ale někdy je toho tolik, že na nějaké přemýšlení, kde je chyba, není v hlavě prostor. Nemůžu moralizovat. Právě se mi po několika dnech klidu, spaní a výplňkových blablačinností povedlo opravdu vypnout natolik, abych se dokázala uklidnit a napsat nějaké smysluplné texty a vyprodukovat smysluplné obrázky, s nimiž jsem opravdu spokojena. Proces vypínání někdy zabere i několik dní. A nabízí se další otázka - pomůže mi jako vždycky odjet do lesa?

.první den roku s patnáctkou: ahoj

deníček

Vida, první blogpost s tagem 2015. Tož vitaj. Budeme si rozumět?

Na twitterech se včera rozjela akce #zhodnot2014. Lidé dokážou do 140 znaků vměstnat víc než dvojnásobek dní. Nevím, jak to dokážou, nestačí mi to. S některými ale pochopitelně instantně souhlasím...

.archiv: nostalgické nekvalitní filtrované obrázky z podzimu 2012

podzim 2012
„We are not walking photocopiers. We are storytellers. We observe, we chose moments, we frame little slices of our world with our viewfinders.“ -- Damon Winter
[zdroj]

Před pár dny jsem se vrátila z krásné, podzimem hýřící krajiny. Zřejmě není náhoda, že jsem pak náhle narazila na jedny z prvních dosud nepublikovaných fotek z místa, které začínám považovat za svůj další domov. Nepublikované zůstaly především proto, že jsem tehdy zapomněla doma fotoaparát a zaznamenala jsem pouze pár momentů telefonem. Na místo jsem se samozřejmě o rok později vrátila a s příchodem prvních sněhů jsem nafotila tuhle krásnou sérii krajkovaných lístečků, kterou miluju. Přesto mě ale cosi nutí zveřejnit i ty mrzké telefonoviny ze Samhainu roku předešlého. Ve velkém formátu nestojí za mnoho (můj telefon byl IN v roce 2009), ale v malém ve mně vzbuzují nedefinovatelné zelenkavé pocity. Bylo to krásné mlhavé období a vznikly v něm moje hořící stromy, které se později změnily v první sadu papírových pohlednic.

.babí léto 2014: plenér, hlína, louky, láska

horici svicka
En plein air (French pronunciation: ​[ɑ̃ plɛn ɛʁ]) is a French expression which means „in the open air“ and is particularly used to describe the act of painting outdoors, which is also called peinture sur le motif („painting on the ground“) in French.“
[zdroj]

Plenér, tedy malování na koleně přímo v lese; občas houby, občas trakaře; vítr a listí ve vlasech, sto škrábanců a dvě stě kousanců, všude fleky od barvy, mnoho přečtených knih, textura dřeva v rukou, rozpálená kamna, třísky, bláto, kapky barev, kreslení na posedu, kulatý měsíc, bouřka, jetel, ostružiny, rybník.

.urbex pohlednice: hot or not?

opuštěný hotel

Dnes jsem se zaobírala strašně moc věcmi jiných lidí, takže je konečně čas na blogpost o mých vlastních věcech, co mám rád! Poslední dny tu navrhuju a tisknu "projekt", jehož možnost realizace mi vyskočila v hlavě už v březnu tohoto roku [trochu za to může i Trin, děkuju.] Napadlo mě totiž -- samozřejmě ve sprše! -- že bych kromě již zavedených kreslených pohlednic mohla zkusit vyrobit i pohlednice s různýma divnýma fotkama, co jsem nafotila v různých divných lokacích. Ne, že bych jich měla málo, tedy. Takový urbex.

.vzpomínky: bye, aranimas

carbon based lifeforms: world of sleepers

V letech 2009-2011 jsem pracovala na periferii Brna ve firmě, zabývající se řešením ETTx a později i FTTx pro koncové a firemní zákazníky. Během těchto let se ve firmě sešlo množství inteligentních a talentovaných lidí, kteří rozuměli tomu, co dělají a kterým jsem nemusela vysvětlovat počítačové vtipy na prstech. Jedním z nich byl Pavel, který si říkal Aranimas.

.vzpomínky: Tak nám zavřeli Boro. RIP!

Boro - hudební klub na Křenové

Největší RIP ze všech RIPů, ještě pořád je mi divně, když procházím ty fotky.
Začátkem června prosákla zpráva, že Boro končí a 18.6.2014 se konal poslední koncert. Za dobu mé zdravotní indispozice mi bohužel uteklo pár akcí, na které jsem se těšila a už nikdy nebudou. Vyrazit na tu poslední a dopít tam zásoby rumu byla prakticky povinnost. Večírek zběsilý, zpocený, srovnatelně legendární jen s loňskou "zavíračkou" před prázdninami, až na to, že tehdá byla pauza zakončena podzimním koncertem s dokořán rozevřenými zlatě lakovanými dveřmi od hajzlíků, kam ses podíval. Loňský rok nesrovnatelně legendární - díra tohoto tvaru a typu bude v brněnském undergroundu nestvůrně chybět. Jsem snad měl rád i tu plíseň.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - psaní o opravdových věcech